Ledovec

o doktorátu, cestě na Antarktidu a vlastním egu

„A nechtěla jsi bejt mořskej biolog?“ zeptal se mě manžel, když si chystal věci před odjezdem na týdenní cestu do Prahy a já si na internetu prohlížela doktorské univerzitní obory s kombinovanou formou studia. Bylo mi ten den dobře.

„A proč myslíš, že jím nejsem?“ ušklíbnu se na něj.

„Ale vždyť jsi jezdila na ty kurzy tý mořský biologie,“ řekne a cpe bezhlavě do batohu mnou poctivě složená trička.

„No a tam jsem taky zjistila, že ač by mě to bavilo, moje tělo je s tím v zásadním rozporu. Logicky to obnášelo plavení na moři a já se nezvládnu plavit ani po Slapech. A taky jsme trávili hodiny s vylovenym materiálem u mikroskopu a já už po 20 minutách blinkala na dvoře.“

„Co?“ vykulí na mě manžel nevěřícně oči, bo právě objevil další netušenou odnož mé božské kinetózy a na chvíli dokonce úplně přestal svou činností degradovat tu moji.

Mořský biolog ze mě nebude

„Z čeho ti prosím tě může být špatně při koukání do mikroskopu?“

„A kdy tys naposledy koukal do mikroskopu? Na základce na šlupku z cibule viď,“ zašklebím se na něj, on jen pokrčí rameny a vezme do ruky další kus oblečení.

„Náhodou jsem měl mikroskop doma a čuměl jsem na svý flusance,“ řekne a nacpe si do batohu asi stopadesáté triko.

„Není to tak snadný. Když něco hledáš, posunuješ vzorkem, permanentně přeostřuješ a oko se tomu musí stále přizpůsobovat. Proč myslíš, že jsem si nakonec vybrala na doktorát lesní inženýrství?“

„Ahááá, už to chápu. Les, stromy, pevná zem, žádná loď, žádnej mikroskop,“ tlemí se mi do ksichtu.

„Přesně,“ přitakám mu a otírám si z tváří slzy od smíchu. „Nekecej a bal.“

Nebyla to sice tak úplně pravda, bo analýzy pro disertační práci jsem dělala v laboratoři laserové ablace na Masarykově univerzitě v Brně, ale rozhodně bylo na lesním inženýrství méně plavení na moři a koukání do mikroskopu než v mořské biologii.

„Chceš si teda dodělat doktorát?“ vrátí se manžel ke svému úplně prvnímu dotazu, který mi položil asi před půl hodinou u prázdného zavazadla.

Nevim, dál ….

Tuhle otázku v sobě převaluji už skoro deset let, ale s každým rokem je mi to dokončení postgraduálního studia víc a víc vzdálené. Skončit po třech letech tvrdé práce s doktorátem jen kvůli tomu, že vám spadne za krk deska od stoupaček, když sedíte na záchodě, je fakt neuvěřitelně absurdní. Ale i takové věci se stávají. Možná bych si zasloužila nějaký zápis do knihy rekordů, bo v téhle disciplíně jsem jistojistě jediná. Na startu i v cíli.

„Chci si dodělat doktorát?“ ptám se po milionté sama sebe, i když odpověď znám už dávno.

„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ odpovídám tomu protivnýmu Červíčkovi v hlavě. Usilovně se mi snaží nakukat, že pokud nedělám vědeckou práci přímo na univerzitě, bude mi doktorát platný asi jako řidičák. Ten totiž taky jen 20 let nosím v peněžence, ale za volantem jsem od té doby neseděla. Co na tom, že se s ním můžu občas pochlubit, protože tam mám fakt pěknou fotku.

„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ když nezvládám ani práci z domu na úvazek nula nula prd. „Jaké by sis tak představovala odpovídající zaměstnání, v tvém zdravotním stavu?“ ptá se Červíček, protože ví, že žádná odpověď neexistuje. Začíná mě pěkně srát.

„Ale přece ty tři roky na doktorátu nezahodím! Vždyť už jsem měla všechny zkoušky hotové a rozepsanou disertaci,“ omílám si celé ty roky stále dokola.

„Ale pak ses bouchla do hlavy a od té doby si za prvé nic nepamatuješ a za druhé tvůj svět už nikdy nebude jako dřív. Což mimochodem zahrnuje také fakt, že i kdyby existovala hypotetická šance, že ti to k něčemu bude, tak ty NEJSI schopná ten doktorát dokončit,“ říká Červíček. A já si pomyslím něco o jeho brzkém putování do míst, kam slunce nesvítí. Přiznání toho všeho je totiž fakt strašně těžké.

„Nevím,“ odpovím manželovi, který už si pro mě mezitím začal chystat otázky na Asimovovy zákony robotiky, protože jsem vypadala, že se zrovna restartuji.

Ledovec na moři nikdy nevidíš celý

Vlastně je to dokončení doktorátu od začátku takový krycí manévr. Už od základky jsem snila o tom, že jednou pojedu jako vědecký pracovník na Antarktidu. Proto jsem šla na zemědělku na ekologii a na vejšku na ochranu a tvorbu krajiny. Proto jsem šla na doktorát a pracovala na univerzitě. Hlásila se s vědeckým projektem na cestu na Špicberky a pokukovala po místu v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.

Tři roky jsou totiž jen ta viditelná část. Ledovec vykukující nad hladinu. Všechny ostatní kroky, které mě k tomu snu měli přiblížit, jsou dávno skryté pod vodou.

Ale jak se dá smířit se ztrátou něčeho, co jste si pečlivě hýčkali 15 let a stále věříte, že to není definitivně pryč? Stačí jen, abych se uzdravila a naděje, že se to všechno stane, přece umírá poslední. Tak se to říká, ne? Možná ale pomalu přichází čas nechat ten svůj ledovec roztát.

„Víš co, zeptej se mě za pár dní, až nebudu schopná ani ráno vstát z postele. To bude ta reálná odpověď.“