Ohana

o filmech na blbou náladu, zaměstnávání hlavy a malé Lilo

„Pojď, pustíme film a lehneme si v obýváku,“ snaží se mě manžel rozveselit, jelikož už půl hodiny sedím na křesle jak hromádka neštěstí a na samovolnou změnu stavu rozhodně nevypadám.

„Tak jo,“ řeknu, ale nehnu ani brvou a jen zírám do prázdna.

„Rozestelu, tak si běž vzít pyžamo,“ zkouší mě rozpohybovat jasně daným pokynem, mezitím co roztahuje gauč.

„Tak jo,“ zopakuji nepřítomně a dál tam dřepim jak sádrovej trpaslík přemýšlející o nesmrtelnosti brouka.

„Jacka nebo Lilo?“ usměje se a pohladí mě po vlasech.

„Lilo,“ odpovím hned o trochu veseleji a jdu se převléct do pyžama, abych si mohla pustit pohádku.

Jak to dnes dopadne s čištěním zubů se ještě uvidí.

Odrhovačku, prosím!

Za ty roky doma už máme seznam osvědčených filmů a seriálů takzvaně „na blbou náladu“. Notoricky známé držáky, které si pouštíme, když je mi zle. V tu chvíli potřebuji zaměstnat hlavu, ale zároveň nejsem schopná se soustředit na nic nového nebo číst titulky.

Mezi mé favority jednoznačně patří:

• Lilo a Stitch, protože „Ohana znamená rodina a rodina znamená, že nikdo nezůstane sám a opuštěný“,
• Velký dar, geniální příběh geniálního dítěte s famózním výkonem McKeeny Grece,
• Interstellar, protože miluji sci-fi a Nolana,
• Jurský parky, protože dinosauři,
• Vyvolený, jediný komiksový film bez digibordelu,
• Jak vytrhnout velrybě stoličku / Jak dostat tatínka do polepšovny, protože Tomáš Holý,
• Titanic, protože neuvěřitelné filmařské řemeslo, …. a mnoho dalších.

Raději se ani nebudu zamýšlet nad tím, kolikrát už jsem je všechny viděla. Stejně tak jako seriály Přátelé, Big Bang Theory, Brooklyn 99, Taková moderní rodinka, Most!, Čtvrtá hvězda nebo animované Městečko záhad (které mimochodem doporučuji úplně každému!).

Titulky nebrat

Láska k filmům je jednou z věcí, které máme s manželem společné. Baví nás je sledovat, debatovat o nich a nikdy nevynecháme závěrečné titulky.

K aktivitám, kterým se dlouhodobě spíše vyhýbám, patří naopak čtení. A do této kategorie bohužel řadím i filmové titulky. S bolavou hlavou si prostě titulkovaný film či seriál nepustíte a absence českého dabingu je tedy prvním vyřazovacím kritériem každého potenciálního snímku.

„Takže Lilo?“ ptá se mě o týden později zase manžel, když vypadám, že nedojdu ani z křesla na gauč.

„Dej ho tam,“ odpovím a s dekou táhnoucí se po podlaze udělám tři kroky přes obývák. Dnes jsem se ani nedostala z pyžama. Manžel si otevře knížku a já po sto padesáté sleduju, jak vyhlášení chráněné rezervace pro komáry zachránilo jednu malou modrou planetu před zničením a schoulená pod dekou věřím, že jednou taky dokážu něco velkého.