Prsty od hlíny

o pravidelnosti, hliněných ptácích a přínosu arteterapie

„Tak jaký to dnes bylo?“ ptá se manžel, když mě doprovází domů z kroužku keramiky.

„Super. Vyráběla sem ptáka,“ chlubím se mu hned radostně.

„Ptáka jo?“ odvětí s výrazem patnáctiletého puberťáka.

„No, takový obří dildo z hlíny,“ nechám ho ještě na moment v tom jeho klukovském světě.

„Fakt?“ řekne vykuleně a vypadá, že by mi to opravdu věřil.

„Neasi. Takovýho ptáka, co je zároveň krmítko. Měla to bejt pěnkava a vyšla mi slepice,“ vysvětlím a vidím v jeho tváři mírné zklamání. Rozhodně ale ne ze slepice. Patrně je ještě pořád u toho prvního „opeřence“.

Osobně se nepovažuji za příliš kreativního člověka, jelikož abych něco vytvořila, potřebuji nějakou inspiraci z venku. Jako žačka základní školy jsem sice navštěvovala výtvarný obor v lidušce, ale malování nakonec úplně převálcoval zájem o životní prostředí. Výtvarku jsem tedy ještě před nedávnem považovala spíše za výplňovou volnočasovou aktivitu reálně neodrážející mimořádné výtvarné nadání.

V této tezi mě systematicky utvrzovala i učitelka výtvarné výchovy na základce. Kule za nedokončený výjev slunce s měsícem složený z pruhů v odstupňovaných barvách mě straší ve snech do dnes.

„Je to rozhodně nejlepší obrázek ze třídy, ale ty chodíš do výtvarky, Alice!“ slýchala jsem asi víc, než by bylo zdrávo. Soudě podle toho, jak dobře si to pamatuji.

Pro každou osobnost je bohužel motivující trochu jiný přístup a mě přesně tenhle dovedl až ke strachu vytvářet cokoliv „umělecky“ zaměřeného, abych se zase nedočkala kritiky. Ač dnes už vím, že to ze strany pedagožky byla jistá forma pochvaly a motivace, jako dítě jsem si z toho vzala pouze „obrázek za tři, takže špatnej a malovat neumíš„.

Zlom přišel až v psychosomatickém stacionáři, kde byla arteterapie mojí nejoblíbenější disciplínou. Vždy jsem se na ní celý týden těšila, jak ta malá holka a zvládla jí absolvovat, i když mi nebylo na začátku vůbec dobře.

Za zkoušku nic nedám

Chození na keramiku je v současné době jednou z mých velkých radostí, ač mi přišla do života tak nějak náhodou.

„Nechceš se za námi přijít v pondělí podívat? Máme ještě jedno volné místo,“ řekla mi před rokem manželova kolegyně z Domu dětí.

„No já nevim. Jako bavilo by mě to, ale nechci nic slibovat,“ odpověděla jsem rozpačitě dle naučeného scénáře zahrnujícího primárně strach z jakékoliv pravidelné aktivity.

„Tak když ti bude dobře, tak doraz,“ odpověděla s pochopením milá paní keramička.

A tak jsem navštívila jeden kurz, pak druhý a nakonec se rozhodla chodit pravidelně. Což je pro mě po letech strávených doma naprosto nová zkušenost. Celou dobu totiž žiji v představě, že nejsem schopná podnikat nic, co má jakýkoliv řád.

„Kroužek, který je každé pondělí od šesti do osmi? To si děláš prdel, ne?“ říkal mi Červíček v hlavě.

Jenže smyslem arteterapie je právě to odvedení pozornosti, zapojení jiných hemisfér, sebepoznání a smysluplné vyplnění života. Když už tam tedy zvládnu dojít i ve stavu, že mi není úplně dobře, na keramice na to dokážu zapomenout a oprostit se od toho. Stejně jako v psychosomatickém stacionáři. Zároveň se však učím i přijmout fakt, že občas mi můj zdravotní stav opravdu neumožní tam jít a já si to nejen dovolím, ale ani nevyčítám.

„A už víš, co budeš matlat příště?“ zeptal se manžel, když konečně začal znovu vnímat.

„Chtěla bych dělat takové ozdobné kuličky,“ řeknu a mezitím, co si čistím špatně umytý prst od hlíny, pozoruji manžela, jak opět chytá ten svůj pubertální výraz.