Skládací metr

o tom, že jsem tak trochu nešika

Skoro mám strach to říci nahlas, abych si to nezakřikla. Ale už víc jak pět let jsem neměla žádný úraz.

Respektive žádný větší úraz.

Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty.

Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry.

Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji.

Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku.

Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení.

Asi se štěstím

Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie.

„Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes.

A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše.

Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie.

Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko.

https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxia

Na rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“.

Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.