bolest hlavy Archivy - Dřepim doma

Šary Vary

admin — Wed, 10 Jul 2024 21:01:17 +0000

o MFFKV Od roku 2009 jsem nevynechala ani jeden ročník MFFKV a hrdě sama sebe označuji jako „seniorního baťůžkáře“. Dva ročníky jsem zvládla s ortézou na noze, jeden na invalidním vozíku s nechodící sádrou a jeden s žádostí o ruku. Nějaká bolavá hlava (nebo bříško) mě rozhodně zastavit nemůže. Minimálně mě nemůže zastavit v tom, tam jet. Co se bude dít dál, už je vůle boží. Nebo tak něco. Festival trvá devět dní a termín si blokujeme v kalendáři rok dopředu. Za těch devět dní se toho dá stihnout opravdu hodně a v zásadě záleží jen na tom, za jakým účelem do Varů jezdíte. Ač se totiž může z některých nejmenovaných médií zdát, že hlavním smyslem festivalu jsou párty s prsaticema, stále sem většina akreditovaných účastníků jezdí hlavně kvůli filmům. Dávno však odzvonilo ročníkům, kdy jsme chodili na pět filmů denně a nocovali na karimatce ve školní třídě s dalšími 23 baťůžkáři. V našem věku už si to člověk musí udělat hezký. Takže žádné spaní ve frontě u pokladen, ale pěkně rezervace lístků přes aplikaci. Žádné studené bagety ve frontě, ale pěkně oběd a večeře v klidu a pohodě s kamarády. A u stolu s příborem. Žádné filmy do dvou do rána a pak první v devět. Ale pěkně alespoň 12 hodin na klidný spánek a pohodovou snídani. Žádné tři filmy povinně na lístky a pak ještě minimálně další dva vystát (protože bez toho jsme to tu promarnili). Ale pěkně maximálně tři filmy za den, s dostatečným rozestupem na vstřebání dojmů. Jeden by si řekl „nádhera“. Ale je v tom samozřejmě háček. Migréna si totiž nebere přes festival dovolenou. Spíš naopak. Nevzdám to! Jako naprosto zásadní faktor pro míru „užití si“ MFFKV má v mém případě vliv počasí. Kdo by to byl čekal. Většinou totiž bývá vedro jako prase. Všichni jsou sice spokojený jako grilovaná selata, promenádují se ve stylových kloboucích po kolonádě, s lahví bublin leží v parku před Thermalem a libují si tu nádhernou festivalovou pohodu. Jen já ležím skoro celou dobu na bytě s namočeným kapesníkem na hlavě a za celý festival vidím průměrně 4 (slovy čtyři!) filmy. Až na ten vzácný rok, kdy celou dobu lilo. Hnusně bylo, že by psa nevyhnal. Venku asi osm stupňů. Všichni smutný, že se nedá slunit s drinkem před Thermalem, ukazovat opálený nohy a dělat si cool fotky na Instáč. Jen já spokojená jako ta želva navštívila 14 filmů. Za celý festival se sice jedná o číslo značně podprůměrné, ale na mé poměry z posledních let lze tento výsledek považovat za fenomenální úspěch. Není těžké si spočítat, na kolik filmů jsme zvládli jít za festival za našich mladých let, na kolik filmů se dá teoreticky jít a v jakém nepoměru k tomu je moje současná přítomnost v promítacím sále. Počítat po festivalu, kolik mě stálo jedno promítání vzhledem k ceně akreditace, jsem si zakázala už před spoustou let. Cena jednoho lístku by totiž dosahovala ceny Labutího jezera v Národním divadle. Ve skutečnosti to však není důležité. Důležité totiž je to nevzdat. Někdy zvládnu dva filmy za den s prstem v nose. A ještě si zajdu na tu hnusnou vodu na kolonádu. Jindy hold nezvládnu jít tři dny po sobě ani do koupelny, natož do kina. Ale za rok tam stejně budu zas.

Článek Šary Vary se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Nebreč!

admin — Fri, 26 Apr 2024 10:39:50 +0000

o tom proč nepláču, i když bych měla Pláč mám dlouhodobě spojený s bolestí hlavy. Ale úplně chybně. Vždy když jsem jako dítě plakala, bolela mě pak hlava. Na základě této zkušenosti jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodla aplikovat strategii „čím míň budu plakat, tím míň mě bude bolet hlava“. Nikdo mi bohužel neřekl, že slzy jsou způsobem, jak zdravě ventilovat své pocity z dané situace a oplakat ztrátu nějakých hodnot. Ani to, že se tím snižuje nahromaděné napětí, které se dříve či později prostě projeví někde jinde. Ač nepatřím k osobám s fobií z bílých plášťů, pravidelné návštěvy urgentního příjmu se již před nějakou dobou staly obrovským náporem na moji psychiku. Když se výjezdy na pohotovost opakovaly i několikrát do měsíce, vůbec jsem netušila co mám dělat, co změnit a kde brát další sílu. „Jak velkou cenu musí člověk platit za privilegium být na světě?“ ptala jsem se sama sebe téměř denně. Pokaždé, když mi začalo být jasné, že další záchvat zase skončí kapačkou na pohotovosti, úplně mě to položilo. Do toho se v hlavě začne vířit série standardizovaných přednemocničních otázek. „Jak se dostanu do nemocnice?„ „Jak dlouho tam budeme čekat?“ „Pomůže mi to, nebo si mě tam nechají?“ „Musím se převlíct, nebo můžu jet v pyžamu?“ A jakmile začnu pod tíhou situace brečet, není už cesty zpět. Pláčem se ten stav jen prohlubuje. Už nechci! Rozhodnutí jet do nemocnice většinou přichází po hodinách v bolesti. Léky určené k potlačení záchvatu migrény bohužel v tomto případě nezaberou vůbec anebo jen na čas. Poslední desítky minut před odjezdem na urgent už většinou trávím schoulená na podlaze v koupelně u záchodové mísy. V jedné ruce polštář a ve druhé zmuchlaná koule toaletního papíru, promočená od slz a slin. V puse odporný kyselý pocit od žaludečních šťáv a do toho taková bolest hlavy, že by si ji člověk nejradši na místě ustřelil. A tak u toho většinou brečím a odplavuji smutek za všechny ty věci, pro které jsem si pláč nedovolila. „Nebreč! To ti nijak nepomůže. Prostě tady budeš sedět, dokud to nesníš,“ říkala soudružka v mateřské školce ve snaze vykrmit mě jako sváteční husu. „Nebreč! Než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ říkal mi dědeček, když mi rejžákem drbal pod dešťovou vodou ze sudu zadřený štěrk z mého rozbitého kolena. „Nebreč! Maminka si pro tebe za pár dní přijde,“ říkaly mi sestřičky v nemocnici, když jsem byla za Husáka na trhání mandlí. „Nebreč! On už byl starej,“ říkala mi babička, když umřel děda na infarkt a mně bylo líto, že už ho neuvidím. „Nebreč! Není to přece tak hrozný,“ říkala jsem roky sama sobě, když mě vezli s těžkým záchvatem do nemocnice. Jenže, co když byl všechen ten pláč vlastně v pořádku?

Článek Nebreč! se nejdříve objevil na Dřepim doma.

8 bez 2 za 10

admin — Fri, 08 Mar 2024 10:17:30 +0000

o stupnici bolesti Stupnice pro stanovení míry bolesti je již několik let mým každodenním společníkem. Normální člověk se s ní pravděpodobně setká pouze v nemocničním prostředí nebo v seriálu, který si na něj hraje. Odpověď na otázku „Na kolik vás to bolí od nuly do desíti?“ je totiž základním stavebním kamenem pro stanovení odpovídající medikace. Mně na základě letitých zkušeností a poznání vlastního těla a bolesti pomáhá s každodenním fungováním. Kdyby byla moje většinová odpověď „nula“, byl by život úplně dokonalej a stupnice by někde v koutě zapadla prachem. Ale zatím mi sedí někde na rameni, jak užvaněný pirátský papoušek. Od 1 do 4 jsem schopná relativně normálně vykonávat běžné činnosti. Bolest cítím, ale že nejsem úplně v pohodě na mě pozná jen manžel. Já se v rámci možností snažím něco dělat a nevyhýbat se tomu, co mám v plánu. Teoreticky by se to totiž nemuselo dál zhoršovat. Od 5 do 6 už začínám být nervózní, že by se to mohlo zhoršovat i dál. Chci si vzít pytlík chladivého gelu, jít si lehnout, spát a nebo si pustit nějakou blbinu, která mě odvede od myšlenek na bolest a přicházející nevolnost. Pokud mám něco naplánované, tak to pravděpodobně zruším. A pokud jsem někde na akci mimo domov vezmu si už v téhle fázi léky. Od 7 do 8 už začínám mít vážné obavy z cesty do nemocnice a beru si léky vždy (pokud už jsem si je nevzala dříve). Všechnu svou energii soustředím na to, aby bolest ustoupila. Někdy se to stane, někdy ne. Ve většině případů si beru také čípek proti zvracení, jelikož s bolestí přichází i silné nevolnosti. 9 a 10 jsou dva stupně, při kterých na 90 % skončím v nemocnici. Při této bolesti již obvykle zvracím, bez ohledu na to, zda jsem si vzala nebo nevzala čípek proti zvracení. Bolest je již téměř nesnesitelná a léky co mám doma jsou v tu chvíli účinné asi jako homeopatika. V nemocnici mi buď zabere podaná kapačka, nebo jsem přijata na neurologické oddělení pro další doléčení záchvatu. Život podle stupnice Stupnice bolesti je taková dvojsečná zbraň. Dobrý sluha, ale špatný pán. Na jednu stranu mně a manželovi obrovsky usnadňuje život, protože je vše jasně definované. Stačí jen říct číslo a přesně oba víme, na čem jsme. Není potřeba, do toho v tu chvíli více zabrušovat a věnovat tomu další pozornost. Na druhou stranu je to neuvěřitelně otravný prvek existence, který byste si nejradši úplně vygumovali z hlavy i ze života. Protože kdo kromě Sheldona Coopera by chtěl mít své bytí postavené na nějaké desetibodové stupnici? „Pořád sedm?“ ptá se mě manžel, když se asi po dvou hodinách proberu z dočasného kómatu. „Tak za pět,“ řeknu po chvíli přemýšlení, když porovnám současný stav s předcházejícím. „Takže na hovno, ale dobrý,“ zhodnotí úspěšné „zvládnutí“ počínajícího záchvatu. „Jo,“ odpovím znechuceně a pošlu ho do mrazáku vyměnit mi můj zteplalý chladící pytlík za studený.

Článek 8 bez 2 za 10 se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Dna od půllitru

admin — Fri, 16 Feb 2024 09:56:40 +0000

o nošení brýlí Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces. „Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu. Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu. S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola. Samo se to Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně. „Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře. Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší. Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje. Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích. A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete. Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně. Znovu a lépe Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy. Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění. Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito. Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.

Článek Dna od půllitru se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Síla zvyku

admin — Wed, 07 Feb 2024 21:51:53 +0000

o prahu bolesti O bolesti je obecně rozšířena spousta mýtů, polopravd a kardinálních nesmyslů, které přetrvávají nejen u laické veřejnosti, ale paradoxně i v lékařských kruzích. Do jedné z těchto kategorií se řadí předpoklad, že na bolest si člověk zvykne a automaticky se mu přitom zvyšuje práh bolesti. Nezvykne. A nezvyšuje. Dlouhodobá bolest paradoxně působí tak, že začnete být k bolesti mnohem citlivější. Mnohem dříve vám začne vadit a její sílu vnímáte mnohem intenzivněji. Prokázaným faktem je tzv. paměť bolesti v mozku, kterou si lze dobře demonstrovat na příkladu dítěte, které je vystaveno silným bolestivým podnětům. Tato skutečnost vede v dospělosti k nižšímu prahu bolesti, větší citlivosti k bolesti a k větší náchylnosti ke vzniku bolesti chronické. Vzhledem k tomu, že mám migrény diagnostikované neurologem ještě za Karla Klacka, tedy v roce 1988 ve věku tří let, tak zde vidím celkem zřetelnou paralelu mezi výše uvedenými poznatky a mojí současnou realitou. Ať už však byla příčina vzniku tohoto onemocnění v raném věku jakákoliv, na rozdíl od všeho ostatního, co můj mozek dlouhodobě ostentativně ignoruje a o zapamatování nejeví sebemenší zájem, paměť bolesti zafungovala špičkově. Není divu, že na data, čísla a cizí jazyky už nemá kapacitu. Ano, mozek si může zvyknout na bolest a neoznamovat jí tak intenzivně. Ale má to háček. Tímto mechanismem totiž dochází ke vzniku bolesti chronické. Sice méně intenzivní, ale o to více otravující život a každodenní aktivity. Chronická bolest způsobuje předrážděnost nervových vláken vedoucích bolest, která pak reagují nejen na signály bolesti, ale i na jiné podněty (světlo, hluk, tlak apod.), které pro běžné lidi bolestivé nejsou. Klinické bolesti jako takové se v obecné populaci u různých osob velmi liší. Vnímání bolesti může ovlivnit několik faktorů, jako jsou pozornost, očekávání bolesti, kognitivní a emoční stavy, spánkové návyky nebo stres. Mozek pacientů s migrénou navíc abnormálně zpracovává všechny senzorické informace. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6082953/ Pokud se navíc narodíte s dispozicí k migréně, pravděpodobně je vaše nervová soustava už od samého začátku mnohem citlivější na podněty z venku a má už v samém základu nižší práh bolesti. Nižší práh bolesti a zvýšená citlivost na bolest jsou tedy jak primárním rizikovým faktorem, tak sekundárním důsledkem recidivy migrény. Člověk si tedy nevybere. Třetí možnost, tedy život bez bolesti, v tomto případě asi není ve hře. Úsměv prosím Toto nastavení se dle mé dosavadní zkušenosti dá jen velmi těžko změnit. Bojovat proti fyziologickému procesu, který v těle probíhá již skoro 40 let, je úkolem na úrovní změny pohlaví. Ač některé vědecké studie tvrdí, že přenastavení vnímání bolesti se dá napomoci jednoduchými kroky. Například dle disertační práce z University of California měli pacienti, kteří se během akutní fyzické bolesti usmívali, výrazně vyšší práh bolesti než pacienti, kteří dělali bolestivé grimasy. Předpokladem je, že mimické svaly obličeje aktivují uvolňování endorfinů, dopaminu a serotoninu. Další studie zase tvrdí, že je možné si psychickou cestou o něco zvýšit práh bolesti vykřikováním sprostých nadávek. Hypotézou tohoto objevu je, že aktivací mozkového centra amygdala dojde k uvolnění adrenalinu, který má analgetické účinky. Zkusím se tedy příště na urgentu více usmívat a sprostě u toho nadávat. Přestože modřiny z mé nedávné nemocniční eskapády se mi na rukách ještě ani nestačily vstřebat. „Máte nezvykle nízký práh bolesti, takže vám budeme muset podávat něco silnějšího,“ řekla mi ošetřující lékařka. Několik dalších dní jsem si užila na injekcích preparátu, jehož strukturální a chemická podobnost s kokainem je čistě náhodná. Pravděpodobnost, že mi cenění zubů za současného vykřikování „do prdele“ a „seru na to“ pomohou, tak není příliš vysoká. Ale vyzkoušet se to musí. Úplně to totiž vidím v barvách.

Článek Síla zvyku se nejdříve objevil na Dřepim doma.

V tunelu

admin — Mon, 29 Jan 2024 17:15:00 +0000

o magnetické rezonanci Po dvanácti letech mě čekala kontrolní magnetická rezonance. Mozek servírovaný jako plátky sašimi. V tunelu už jsem byla v životě několikrát. Nejen pro bolesti hlavy, ale také s krční páteří a kvůli rozsekanému kotníku. Dalo by se tedy říci, že už jsem ostřílený tunelář. Tentokrát to však bylo jiné. Měla jsem totiž rýmu! Na toto konkrétní vyšetření objednává specializované pracoviště ve FN Motol pouze na sobotu nebo neděli. V jiné dny to prý nejde. Někdo tedy jede o víkendu na zámek, do ZOO nebo na romantický wellness pobyt. Já jsem podnikla celodenní výlet do Prahy. Taky možnost. Akorát bez vánočních trhů, punče a tlačenice před orlojem. Do centra zobrazovacích metod v prvním podzemním podlaží nemocnice je nutné dorazit o 20 minut dříve, než na čas, na který jste objednáni. Takové blbuvzdorné opatření, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům. Před samotným vyšetřením musí člověk pročíst a vyplnit několik formulářů, ve kterých místopřísežně odpřisáhne, že není ani nemůže být v jiném stavu, nemá kardiostimulátor, robotický mozek, kochleární implantát nebo jiné kovové vymoženosti pomáhající držet pohromadě vak tvořený 50 až 60 procenty z vody, kterému běžně říkáme tělo. „A slečno, nezapomeňte si sundat všechny řetízky, hodinky, naušnice, rovnátka, pírsingy a podobně. To by taky nebylo dobré,“ instruuje mě před vstupem do svlékací kabinky milá paní sestřička. „Až k nám pujdete příště, tak si vemte legíny. Je tam docela zima, tak si nechte alespoň ponožky. Samotné vyšetření bude trvat asi 45 minut, tak snad nám mezitím nezmrznete,“ pokračuje v instruktáži. „A netrpíte klaustrofobií, že ne?“ „Naštěstí ne. Někde jsem četla, že je dobré zavřít oči a zpívat si v hlavě písničky,“ ubezpečuji paní o své zevrubné přípravě na to, co mě čeká. Hurá na to „Tak supr. Tak si tady lehněte, hlavu položte do téhle podložky, jé vy ste vážně dlouhá, tak se ještě posuňte, teď vás přikrejeme, na uši vám dám takováhle slušivá sluchátka a pak celou hlavu ještě překryjeme touhle mřížkou. Hlavně se vůbec nehýbejte, ať se nemusí opakovat sekvence a kdyby něco, tak zmáčkněte na čudlík a my to zastavíme,“ vrazí mi do ruky tlačítko a odchází do kabinky pro obsluhu. Když začnu zajíždět do tunelu, oči už mám zavřené a zpívám si něco od Žalmana. Cca po pěti písničkách si začnu velmi nezodpovědně libovat, jak to jde všechno dobře. Neteče mi nudle po tváři ani se mi nechce kýchat. Přesně tohle uvědomění má však jen jeden jediný efekt: okamžitě mě začne nesnesitelně svrbět nos! „Ne ne ne ne ne!“ běží mi hlavou. „Dej na hrob můj, barevný šál,“ začnu si hned pobrukovat, abych zahnala nutkání k nevyhnutelnému kýchnutí. Těch následujících pár vteřin, které jsem ustála s tikem v oku, mi přišlo jako celá věčnost. „Tak, a máte to za sebou,“ uslyším po dalších dvaceti minutách známý hlas. Mám pocit, že jsem dokonce na okamžik usnula. Ač celý proces provází rachot připomínající mlácení kladivem do kolejnice, způsobený překlápěním magnetických polí, jedná se o neinvazivní a naprosto bezpečné vyšetření. Na rozdíl od CT nebo rentgenu, které jsou postaveny na ionizačním záření, využívá MRI pouze silné elektromagnetické vlnění. Magnetická rezonance mozku slouží u migrény primárně k vyloučení jiné příčiny bolestí hlavy (artefakty, poruchy odtoku žilní krve z mozku, drobný zánět apod.). Pro migrénu bohužel neexistuje žádné cílené vyšetření, které by tuto diagnózu jednoznačně prokázalo. „Výsledky budou za dva týdny u vašeho ošetřujícího lékaře,“ dozvím se při odchodu. Mozek tam raději nečekám. Spíš opičáka mlátícího na činely, drátek držící uši nebo kazeťák donekonečna přehrávající slova „nádech“ a „výdech“.

Článek V tunelu se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Znovu a lépe

admin — Tue, 16 Jan 2024 18:31:27 +0000

o novém začátku Za pár dní uplyne pět let od mé první hospitalizace na 2. lůžkové stanici Neurologické kliniky 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol. A stejně jako v lednu 2019 mě i nyní do špitálu doprovází 15 migrenických záchvatů do měsíce. Opět jako spásu vyhlížím biologickou léčbu. A opět mě pro začátek čeká Raskinova kůra. Po tom všem, čím jsem si za poslední roky s migrénami prošla, začínám zase v tom stejném bodě. Jako kdyby těch 1825 dní vlastně vůbec nebylo. Minimálně pro moji migrénu. Kdyby byla celých těch pět let v kómatu, ani by jí nenapadlo, co všechno jsme spolu mezitím zažily. Vyzkoušely jsme omlazovací kůru (pomocí botulotoxinu), cestovaly (po urgentních příjmech), projely se tunelem (magnetické rezonance) nebo si večer udělaly pohodičku s čajem (a antidepresivy). Takový wellness pobyt. Rok 2023 však nemohl být od „romantiky pro dva“ dále. Od dubna jsem čekala na switch, jehož průběh je srovnatelný s chováním bitcoinu. Udělal úplně něco jiného, než bychom si přáli a než se očekává. „Může to chvíli trvat.“ nebo „Hned se ani kůň nevys*re.“ byly moje nové mantry. Když se po osmi týdnech od podání preparátu Vyepti nic nedělo, začala jsem být nervózní. Jako když mi před nosem někdo vyfoukne poslední kus dortu. Efekt léku, který se může dostavit hned po podání, byl totiž v optimistické variantě nulový. V realistické variantě jsem na tom byla ještě hůře než před aplikací. Vydrž a budou i zuby! A když mě na začátku prosince navštívilo sedm migrén za jediný týden, začala jsem uvažovat o vycházce do místního Techcentra, kde mají moc pěkná lana. Ale moje neuroložka říkala „Vydržte! Efekt léku může u některých pacientů nastoupit i po třech měsících.“. Tak jsem vydržela. Ale efekt léku asi minul ten správný perón, protože prostě vůbec nenastoupil. I to se může stát. Co jednomu pomáhá, nemusí zákonitě pomáhat i druhému. A nemusí se jednat jen o homeopatika, reiki nebo Pí-vodu. Někdy vám to prostě nepomůže, i když se jedná o vědecky ověřený lék a vy tomu věříte sebevíc. Lednovou dávku monoklonálních protilátek už jsem tedy vůbec nedostala. Nulový efekt z prvních třech měsíců bohužel znamená, že pro pojišťovnu není tato léčba nadále perspektivní. A není se moc čemu divit. Zároveň jsem se však úspěšně propadla k migréně co dva dny. Což je cekem blbý. Za prvé se s tím téměř nedá normálně fungovat. A za druhé musím chtě nechtě brát opět výrazně více léků, než by bylo zdrávo. Což už je hodně blbý. Jenže když si mám v danou chvíli vybrat mezi spolknutím triptanů, nebo ponecháním migrény, ať si žije vlastním životem, zvolím červenou pilulku. Migréna to totiž bez léku téměř se 100% jistotou nevzdá a na urgentu dostane člověk takovej koktejl, že jeden prášek je proti tomu jen pomerančovej džus. Než však bude možné vyzkoušet další typ biologické léčby, musím opět absolvovat hospitalizaci, která mi pod lékařským dohledem umožní utnout nadužívání akutní medikace. Ta zahrnuje okamžité vysazení nadužívané medikace, minimálně tři dny detoxikace formou intravenózně podávaného preparátu po osmi hodinách a následné nasazení profylaktické léčby. http://czech-headache.cz/lecba-dalsich-typu-bolesti-hlavy/ Takže znovu a lépe.

Článek Znovu a lépe se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Jen si tak trochu písknout

admin — Wed, 29 Nov 2023 18:19:28 +0000

o tom, jak mi život otravuje tinnitus „Takže neslyšíš,“ řeknu už spíš jen pro sebe a zkusím si ještě jednou zacpat uši a zase je pustit. Pííííííííííísk. Je to tam furt. V hlavě Tinnitus mě trápí od úrazu krční páteře. Nepříjemné chronické pískání v uších mi dělá trvalou společnost, ať pracuju, koukám na televizi či jdu spát. Na činnosti mu v podstatě nezáleží. Tinnitus je označení pro obtěžující zvonění, pískání, šelest, hučení, lupání nebo šumění v uších. Má různé mechanizmy vzniku i úrovně intenzity. https://www.solen.cz/pdfs/med/2011/09/09.pdf Na čem mu naopak opravdu záleží, je míra pozornosti. Čím více se totiž na neodbytné pískání zaměříte, tím více vám začne otravovat život. Jenže ignorovat tinnitus je jako snažit se ignorovat komára, který vám začne bzučet okolo hlavy, jen co zhasnete lampičku na nočním stolku. Možná vám na okamžik pomůže, když si přetáhnete peřinu přes hlavu. Ale to dotěrné bzučení tam stále někde je a dříve nebo později vás i ta peřina začne dusit. V konečném důsledku se můžete dostat až do velmi nepříjemné spirály, o které ví své například cestovatel Láďa Zibura. A dostat se z ní ven není úplně jednoduché. Nehuč! Když se otravné pískání objevilo v mé hlavě, absolvovala jsem obvyklé lékařské kolečko zakončené potvrzením diagnózy na foniatrii. Vzhledem k mechanismu vzniku však nebojuji s příčinou, ale s důsledkem. A boj je to skutečně nerovný, jelikož se snažíte ignorovat něco, co je s vámi 24 hodin denně. Při chronické bolesti hlavy je navíc člověk na jakékoliv ruchy doslova přecitlivělý, takže neodbytné pískání vnímá o to intenzivněji. „Prosím ztiš to, hrozně to řve,“ řeknu snad u každého filmu. Kina považuji obecně za brutálně hlasitá, na koncerty už vůbec nechodím, na kytaru nehraju a ze společnosti, ve které se baví více jak tři lidi, se raději nenápadně vytratím. Paradoxně k výše uvedenému nemůžu být v tichu. A tak mi doma ve smyčce jedou Přátelé, Teorie velkého třesku, Městečko záhad, Taková moderní rodinka, Most, Čtvrtá hvězda a Brooklyn 99. Notoricky známé odrhovačky, které mají za úkol překrýt otravné pískání a nedat mu prostor znepříjemňovat mi život. Někomu pomáhají zejména před spaním různé barevné druhy šumu, které jsou i doporučovány odbornou veřejností. Ale mně v zásadě jakýkoliv šum obtěžuje úplně stejně, jako tinnitus samotný. „Vopravdu žádný pískání neslyšíš?“ ptám se znovu asi o hodinu později, když manžel vyndává nádobí z myčky. „Vopravdu ne“ odpoví nabručeně a máchá u toho utěrkou. „Hodíš mi to na ksicht?“ zeptám se při pohledu na kus hadru opouštějící plavmo sevření pravé ruky a za vteřinu již huhlám zpod mokré pokrývky mého obličeje „A pomohlo to?“. „Ne. Taky tě furt slyším.“

Článek Jen si tak trochu písknout se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Blejstra

admin — Thu, 28 Sep 2023 06:42:56 +0000

o ČSSZ, invaliditě a tabulkách „No to taky ne,“ reaguji dost rozmrzele. „Tak tomu nerozumim,“ je z toho už mamka evidentně celá zmatená. „Oni mi ho totiž sebrali úplně,“ říkám už značně rozrušeně a pak se rozbrečím jako želva. Pyrrhovo vítězství Long story short: v květnu 2022 jsem si na základě doporučení svých ošetřujících lékařů požádala o zvýšení stupně invalidity. O pár měsíců později jsem místo toho obdržela rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu, který jsem v té době měla. Proti tomuto rozhodnutí jsem podala námitky (protože proti samotnému posudku se odvolat nelze) a v lednu 2023 mi byl odebraný první stupeň invalidity vítězoslavně zase navrácen. Půlrok v totální nejistotě jsem zvládla jen díky manželovi. Jak takový fatální zásah do rozpočtu zvládají vážně nemocní lidé, kteří se nemají o koho opřít, si raději ani nedomýšlím. „Gratuluji k úpěchu,“ napsala mi tehdy personalistka z práce, když jsem jí o této skutečnosti zpravila. Celé toto několikaměsíční martýrium mělo pochopitelně vliv i na mojí práci v „chráněné dílně“. Jenže já se neradovala. Byla jsem smutná a naštvaná. Z toho, že se musím furt někde obhajovat, doprošovat, ponižovat a stejně se na mě dívají jako na simulanta. Z toho, že nadměrně zatěžuji systém, který zároveň není dizajnovaný na mou diagnózu. A z toho, že to málo energie které mám, nemohu věnovat něčemu užitečnému a duchaplnému. Co teď s tím? Pěkně poděkovat za milostivé navrácení toho, co jsem už měla? Přežívat na prvním stupni invalidity, nebo pokračovat v boji se systémem, který více trestá, než pomáhá? V náplni práce úředníků a posudkových lékařů je automatický předpoklad, že za hrbem každého kulhavého invalidy se ve skutečnosti schovává simulant s alergií na práci. Když tam však stojí nemocný jen sám za sebe, je to pro něj vysilující jako práce horského nosiče v Tatrách. A ponižující jak čivabčiči letící z vašeho talíře přímo do klína nejhezčího kluka na škole. Migréna vs. ČSSZ „Na tragickej život já jsem pes.“ Často si na tuhle větu vzpomenu. Není ale náhodou rozdíl v tom, jaké zastupuji plemeno? Chci se rvát jako rotvajler, ale ve skutečnosti jen kňučím na gauči jako pražský krysařík se zkaženejma zubama a s takovým tím límcem proti drbání kolem krku. Podle posledního posudku mám sice změněnou určující diagnózu, ale ani tak neshledala posudková lékařka ČSSZ důvod ke zvýšení stupně invalidity. A to i přes fascikl zpráv ošetřujících lékařů, které tvrdí pravý opak. Dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. vás migrény umí v pracovní činnosti omezit maximálně o 35 % a je tedy možné na tuto diagnózu získat maximálně první stupeň invalidity, a to i po přičtení (maximálně 10 %) za další diagnózy. Víc v tuto chvíli dle tabulek, které určují míru snížení pracovní schopnosti, získat nelze. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-359#f4031909 Po dalším kole neúspěšných odvolání se tak mojí jedinou možností stalo podání žaloby k soudu. Žaloby na ČSSZ. Ve výsledku je totiž jedno, jestli jste zaprcatělej vořech nebo bafan s hlavou jako kýbl. Když čokla zaženete do kouta, nemá jinou šanci, než se po vás ohnat. Límec nelímec. Když s touto žalobou člověk teoreticky uspěje, výsledkem není případné zvýšení stupně invalidity, ale pouze navrácení rozhodnutí zpět ČSSZ s doporučením k přepracování. Alespoň tak mi to bylo sděleno. A tak jsem v červnu podala žalobu. Výsledek je asi stejně nejistý, jako cokoliv, co se dělo do teď. Ale těžko už můžu něco ztratit. Pokusím se nějak obhájit před tříčlennou ministerskou komisí, projdu si dalším kolem revizního šetření, soudním stáním a když to všechno dobře půjde, možná budu vědět verdikt do vánoc 2023. Momentálně má však Ministerstvo práce a sociálních věcí požádáno o prodloužení tříměsíční lhůty na vypracování posudku. Takže kdo ví.

Článek Blejstra se nejdříve objevil na Dřepim doma.

V posteli

admin — Tue, 05 Sep 2023 12:27:56 +0000

o tom, jaké to je se celý den válet I takové dny jsou.* Žádné „vstanu před devátou“ a „převléknu se z pyžama“ se ani při nejlepší vůli nekoná. Hlavu mám od ranního svozu popelnic jako střep. V půl sedmé jsem do sebe kopla triptany a nečekaně spala ještě další hodinu. Vytoužený zázrak se však tentokrát nestal a za pár desítek minut od probuzení se záchvat rozjel zase naplno. Jako kdybych ráno zapila jen žlutou lentilku místo antimigrenika s půlkilometrovým seznamem vedlejších účinků. „Kolik je?“ ptám se manžela po stodvacáté páté za posledních 125 minut. I koukání na hodinky je nadživotní výkon. „10:18. Vydrž ještě alespoň dvacet minut,“ povzbuzuje mě. Překulím se na posteli na druhý bok, přetáhnu si přes hlavu peřinu a jen zpovzdálí poslouchám, jak doktorka Quinnová úspěšně operuje rakovinu prsu. Když mi manžel donese sklenici vody a vymodlený lék na bolest, je již operační rána nebohé obyvatelky divokého západu dávno zahojená. Nekonečné nicnedělání Upřímně nenávidím léky na bolest. Vždycky však raději spolknu doma další prášek, než abych musela jet do nemocnice. Nekonečný seznam přání je momentálně redukován na odchod bolesti do míst, kam slunce nesvítí. Časový interval pro braní léků má většina analgetik stanoven na rozestup minimálně čtyř hodin. Není asi třeba, abych se tady tvářila jako nějaký inteleguán s patentkem na rozum. Nemám totiž absolutně tušení, proč to tak je. Ale prostě je to bezpečnostní hranice, kterou zásadně nepřekračuji. Běžně mám svůj den ohraničený jednotlivými jídly. Snídaně, oběd, svačina, večeře. Záchytné body dne s migrenickým záchvatem se však smrsknou v prachobyčejné čekání na léky. Díky tomu mám pravidelně pocit, že takový den nemá 24 hodin, ale minimálně 60. Nechutný časový paradox. Takže tvrdnu v ložnici, manžel mi zodpovědně mění chladící pytlíky, hlídá pitný režim, stravu a čas. Já ležím na levém boku, pak na pravém boku a občas taky na zádech. A během tohoto nekonečného rotování na posteli čekám, co bude dál. V Colorado Springs se mezitím rozjíždí infekce španělské chřipky, kterou zaspím dříve, než jí Michaela vyřeší pomocí bylinek od indiánů. A zatímco Jane Seymour a Joe Lando žijí v pseudosvětě, ve kterém se nakonec všichni obejmou a odejdou s úsměvem do západu slunce, já netrpělivě vyhlížím další den, který snad bude alespoň o něco málo lepší. Ironií je, že jsem po celém dni v posteli unavená, jak kdybych skládala vagón uhlí. Den s migrénou totiž rozhodně není žádný odpočinek. *nebojte, pod odkazem na vás nevybafne Michal David 🙂

Článek V posteli se nejdříve objevil na Dřepim doma.