Žirafa
o výšce a zdravém sebevědomí
„Jé, vy máte teda ale opravdu dlouhý nohy,“ oblažila mě dnes svým postřehem paní v obchodě, když se mi marně snažila najít kalhoty s dostatečnou délkou nohavic.
Chtělo se mi říct „u nás doma je nejmenší maminka, ta má jen metr osmdesát,“ ale nakonec jsem zvolila druhou ze svých standardizovaných odpovědí „až na zem, že jo?“ a šla se svléknout z nevyhovujícího modelu.
„S takovejma nohama byste mohla bejt modelka,“ pokračovala za závěsem a já celá napnutá čekala, zda přijde na řadu i otázka na volejbal a basketbal. Nebo nějaký vtip. Třeba „Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“.
”Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“ Podkopne ti žebřík.
„No, to snad radši ani ne,“ ušklíbla jsem se v kabince. „Možná před deseti kily, dvaceti lety a 50 vráskami.“
„Ale nepovídejte,“ nechtěla se nechat odbít profesionální lichotnice.
„Na modelku jsem měla bohužel moc křivý nohy,“ ukončila jsem dlouhonohou debatu a smutně vrátila krátké kalhoty v prodloužené délce. Delší tam už bohužel neprodávají.
Ve skutečnosti jsem však neměla na modelku ani tak křivé nohy, jako nízké sebevědomí.
Miss třídy
„Alice, co to s tebou je? Vždyť tys přece bejvala strašně hnusná,“ řekl mi spolužák na třídním srazu po patnácti letech. Hodně tenká hranice mezi pochvalou a urážkou. I když při prohlížení školních fotografií se nelíbím ani sama sobě. Brejle jak dna od půllitru, rovnátka, žluté manšestrové lacláče od maminky, vestička s odznáčkem KPV*, klasické bačkory až do devátého ročníku základní školy a ledvinka s batohem vlastnoručně vyrobená na hodině pracovní výchovy. Look, který vás na miss třídy úplně nenominuje.
Internát sice z téhle zakřiknuté šprtky vykřesal „tu mírně přidrzlou z první lavice,“ ale na kariéru v modelingu to přece jenom chce o něco víc sebedůvěry, než je zapotřebí k občasné nejapné poznámce na adresu třídního učitele.
Vysoká, štíhlá postava a neokoukaný obličej bohužel nestačí. Potřeba je i to zdravé sebevědomí, ostřejší lokty a znalost cizích jazyků. Ve všech těchto oblastech se mi bohužel značně nedostávalo. A nedostává dodnes, pokud mám být upřímná.
Nikdo není dokonalý
„A tobě to nevadí, že je to taková žirafa?“ ptali se manžela kamarádi na začátku našeho vztahu.
„Tvoje bába je žirafa! Viděls ty její nohy?“ odpovídal jim s hrdostí v hlase.
Osobně jsem si vždycky říkala, že kdybych nebyla vysoká, byla bych úplně obyčejná. Ale až díky manželovi jsem začala být na svou vysokou postavu patřičně hrdá. Miss ani modelka už ze mě sice nebude, vysněných 190 cm také nedorostu, ale nemám pocit, že bych byla v životě o něco ochuzena.
Naprosto upřímně má vysoká postava více nevýhod než benefitů, ale neměnila bych. Sice se mi často motá hlava a bolí mě za krkem, občas sebou seknu a padám opravdu z výšky, neseženu na sebe kloudné oblečení, bo vše je mi krátké a široké, udělám si bouli na hlavě na místech, kde se nikdo jiný nepraští, čouhají mi nohy z pod peřiny a v letadle potřebuji místo za příplatek,
ALE všude dostanu, mám rozhled, dobře se hledám v davu, tam kde už se v bazénu jiní topí, já stojím na dně, v metru se držím madel u stropu, která nejsou ošmataná od ostatních, můžu si trhat třešně ze stromu rovnou do pusy, stát na fotce v poslední řadě a umývat doma okna ze země. A kdo to má?
*KPV = Konfederace politických vězňů
Užitečná
o sebehodnotě
„Mám pocit, že jsem dnešek jen celý proválela na gauči,“ říkám manželovi, když večer koukáme na Titanic. Jako předkrm jsem si v průběhu dne dala několik dílů Tiger Kinga, Policie Modrava a jednoho Vinetoua. Ať to zahálení nemám jednotvárný.
„Vždyť jsi sama sestavila skoro celou zahradní houpačku a vyprala, usušila a poskládala tři pračky prádla,“ odvětí mi s výrazem značného nepochopení.
„To jo, no. A ještě jsem vlastně tři hodiny pracovala do práce a zalila zahradu,“ zamyslím se a manžel jen kroutí hlavou.
„Teď si naopak připadám já, jakobych celý den proflákal,“ zabručí nevrle pod vousy a raději si jde udělat večeři.
Kde se to bere, ten pocit, že dělám málo?
Když je mi blbě, tak je mi prostě blbě. Ale den, který bych charakterizovala jako „dobrý“, je pro mě v tomto ohledu nekončící zkouškou. Hledání rovnováhy mezi optimálním využitím času a snahou to nepřepálit je totiž těžší, než se zdá. Do toho nechtěného „blbě“ se to totiž umí překlopit eins zwei.
Málokdy však večer usínám s pocitem, že jsem to zvládla a svůj čas rozumně využila. Buď mi přijde, že jsem se až příliš moc válela, anebo že jsem to s tou prací přehnala. Mezi těmito protipóly by se však horko těžko protáhla zubní nit, jak blízko u sebe stojí.
Primární skupina pocitů vychází jednoznačně ze života v rodném domě. Od rodičů jsem byla zvyklá, že se dělá, dokud je co dělat. Ale (jak moudří vědí) na baráku je vždycky co dělat. Takže si mé mladší já odneslo do života poznatek, že normální je prostě pořád něco dělat. Protože „dělání, dělání, všechny smutky zahání“.
Navazující skupina pocitů vychází z mé neutuchající touhy být užitečná. A jako v předešlém bodě, i tento pocit vychází z dětství. A ano, opět to souvisí s rodinou a s výchovou. Což už nějakou dobu vím, ale stále se s tím učím pracovat. Bez výčitek a bez lítosti. Rodiče mě totiž vychovali se svým nejlepším vědomím. Je na mě si v dospělosti zpracovat, že mi v té jejich formě výchovy něco scházelo.
Laťky
S přibývajícím věkem se moje osobní laťka potřeby užitečnosti naštěstí snížila z úrovně pro skoky o tyči na laťku, která jde překročit v žabkách. V současné době už jsem pouze dobrovolnicí organizace Migrena-help, členkou městské Komise pro životní prostředí a členkou ZO ČSOP Podorlicko Česká Třebová. Poslední roky je však moje činnost pro tyto instituce značně limitována aktuálním zdravotním stavem.
Úplně utnout to však neumím. A asi to ani není potřeba. Občanskou zodpovědnost vnímám jako velice důležitou součást života každého člověka, bez ohledu na postavení, vzdělání nebo zdravotní stav. Jsem přesvědčena, že v naší společnosti je opravdu téměř každý schopen přispět více, než bezduchými komentáři na sociálních sítích. I kdyby to mělo být jen posláním peněz na dobrou věc nebo sebráním bobku po vlastním psovi.
Jelikož však občanské aktivity nejsem schopná vykonávat v takovém rozsahu, jako by mi bylo blízké a přirozené, kompenzuji si potřebu užitečnosti jinde. Bohužel pro mě a mé okolí se snažím být užitečná alespoň doma. Protože tam prostě dřepim nejvíc. Stále však doplácím na to, že neznám míru. Většinu času mám dost silný pocit, že toho nedělám dost. A následně si kladu vyšší cíle, než mohu reálně splnit.
„Momentálně se chystám natřít nářaďový domek, zrenovovat dřevěná lehátka, poskládat kovové regály do sklepa, vysířit a vymalovat sklep a vytapetovat horní pokoj.“
Co na to říct?
„Jsem užitečná, tedy jsem,“ uzavřela mou obšírnou sebeanalýzu terapeutka.
„Ano. Jsem.“
Na houby
o létě
„Sejrááá. Pojď s náma na houby,“ volala mi v sobotu ráno sestřenice.
„Jako, je mi dobře, ale teď?“ ptám se zachumlaná pod peřinou a hlavou mi běží včerejší neobezřetná vycházka do města, která mě stála večer ve společnosti migrény.
Že je venku zataženo totiž ještě nutně neznamená, že tam není úplně odporně.
„Za půl hoďky sem u tebe“ stanoví mi časový rámec na vykopání se z postele.
„Dobře,“ odsouhlasím výlet do lesa a dalších pět minut přemýšlím, jak se mi tohle sakra stalo.
Houbaření mi ale zní tak strašně povědomě a blízce. Pohodová a nenáročná aktivita, kterou bez problémů můžu provozovat celé léto. Jako třeba opekání špekáčků, koupání v rybníku a pečení koláče s vlastnoručně natrhanými borůvkami. Jenže ve skutečnosti se jen upínám na vzpomínky na dobu dávno minulou. Na prázdniny na chatě u babičky, kdy chození na houby bylo stejně neodmyslitelnou činností, jako koukání na Vinnetoua, vaření na kamnech a večerní posezení s kytarou u táboráku.
Reálně jsem nehoubařila celou věčnost. Ani jsem nešla do lesa s konvičkou na borůvky nebo s vozejčkem na dříví, nekoupala se s kačenama v rybníku ani nevařila oběd na kamnech. Protože je to celé posledních pár let tak trochu na houby.
Když je to na …
Chatu po babičce už roky obývá jiná rodina a já jsem štípání dříví k táboráku vyměnila za ježdění se sekačkou po zahradě a večerní zalévání kanadských borůvek. Zvládám jen činnosti, které mám přímo pod nosem. A jít do lesa na borůvky, vykoupat se v rybníku nebo vyrazit na houby zní jako aktivity, které vyžadují nějakou úroveň plánování. A jestli mi jde něco ještě hůř, než činnosti výše uvedené, tak je to právě plánování. Nebo plánování v létě.
Možná by však mohla být cesta k „užití si“ léta právě to odpoutání se od plánů a jejich následného rušení. Zkusit prostě jen být a spontánně se vrhat do věcí, které mi zdravotní stav dovolí.
Pro člověka, který ze srdce miluje „mít plán“ je to velký životní krok.
A nesnadný.
Nemá však cenu lpět na vzorcích, které nefungují. Bez ohledu na to, zda se podle nich člověk dříve řídil a fungovaly. Život je totiž přesný součet náhod. A tyto náhody umí postavit věci na hlavu. V mém případě úplně doslova.
„Co neseš?“ zeptal se mě manžel, když jsem se vrátila domu s rozzářenýma očima.
„Nic. Houbu jsem nenašla žádnou a borůvku jednu. A tu sem rovnou snědla,“ zubim se, ale po typicky fialovém úsměvu není ani památky. Jak by taky po jedné borůvce mohlo.
„Tak to byl pěkně na houby na houby vejlet,“ zašklebí se na mě.
„Bylo to super,“ odvětím se širokým úsměvem a rovnou hodím mokrého psa do vany.
Ke štěstí mi totiž stačí, když to není na ho*no.
Nebreč!
o tom proč nepláču, i když bych měla
„Proč brečíte? To vás přece nemůže tak bolet,“ slyšela jsem nesčetněkrát od lékařů a sester na pohotovosti.
„Nevim,“ odpovím a někde uvnitř si jen smutně povzdechnu „Těžko to může být horší.“
Pláč mám dlouhodobě spojený s bolestí hlavy. Ale úplně chybně. Vždy když jsem jako dítě plakala, bolela mě pak hlava. Na základě této zkušenosti jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodla aplikovat strategii „čím míň budu plakat, tím míň mě bude bolet hlava“. Nikdo mi bohužel neřekl, že slzy jsou způsobem, jak zdravě ventilovat své pocity z dané situace a oplakat ztrátu nějakých hodnot. Ani to, že se tím snižuje nahromaděné napětí, které se dříve či později prostě projeví někde jinde.
Ač nepatřím k osobám s fobií z bílých plášťů, pravidelné návštěvy urgentního příjmu se již před nějakou dobou staly obrovským náporem na moji psychiku. Když se výjezdy na pohotovost opakovaly i několikrát do měsíce, vůbec jsem netušila co mám dělat, co změnit a kde brát další sílu.
„Jak velkou cenu musí člověk platit za privilegium být na světě?“ ptala jsem se sama sebe téměř denně.
Pokaždé, když mi začalo být jasné, že další záchvat zase skončí kapačkou na pohotovosti, úplně mě to položilo. Do toho se v hlavě začne vířit série standardizovaných přednemocničních otázek.
„Jak se dostanu do nemocnice?„
„Jak dlouho tam budeme čekat?“
„Pomůže mi to, nebo si mě tam nechají?“
„Musím se převlíct, nebo můžu jet v pyžamu?“
A jakmile začnu pod tíhou situace brečet, není už cesty zpět. Pláčem se ten stav jen prohlubuje.
Už nechci!
Rozhodnutí jet do nemocnice většinou přichází po hodinách v bolesti. Léky určené k potlačení záchvatu migrény bohužel v tomto případě nezaberou vůbec anebo jen na čas. Poslední desítky minut před odjezdem na urgent už většinou trávím schoulená na podlaze v koupelně u záchodové mísy. V jedné ruce polštář a ve druhé zmuchlaná koule toaletního papíru, promočená od slz a slin. V puse odporný kyselý pocit od žaludečních šťáv a do toho taková bolest hlavy, že by si ji člověk nejradši na místě ustřelil.
A tak u toho většinou brečím a odplavuji smutek za všechny ty věci, pro které jsem si pláč nedovolila.
„Nebreč! To ti nijak nepomůže. Prostě tady budeš sedět, dokud to nesníš,“ říkala soudružka v mateřské školce ve snaze vykrmit mě jako sváteční husu.
„Nebreč! Než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ říkal mi dědeček, když mi rejžákem drbal pod dešťovou vodou ze sudu zadřený štěrk z mého rozbitého kolena.
„Nebreč! Maminka si pro tebe za pár dní přijde,“ říkaly mi sestřičky v nemocnici, když jsem byla za Husáka na trhání mandlí.
„Nebreč! On už byl starej,“ říkala mi babička, když umřel děda na infarkt a mně bylo líto, že už ho neuvidím.
„Nebreč! Není to přece tak hrozný,“ říkala jsem roky sama sobě, když mě vezli s těžkým záchvatem do nemocnice.
Jenže, co když byl všechen ten pláč vlastně v pořádku?
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
Skládací metr
o tom, že jsem tak trochu nešika
Skoro mám strach to říci nahlas, abych si to nezakřikla. Ale už víc jak pět let jsem neměla žádný úraz.
Respektive žádný větší úraz.
Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty.
Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry.
Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji.
Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku.
Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení.
Asi se štěstím
Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie.
„Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes.
A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše.
Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie.
Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko.
https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxiaNa rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“.
Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.
Hlava děravá
o zapomínání, biofeedbacku a vzkazech na ruce
Za cinkotu psích granulí sypaných do misky mi dnes ráno vytanul na mysli včerejší telefonát s bratrem.
„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě.
„Jo, jasně, co bys potřeboval,“ odvětím celá nadšená, že chce s něčím pomoct.
„Mám jít od tří na masáž a nestíhám to. Nechceš jít místo mě?“ vyhrkne nabídku, která se neodmítá.
„Klidně, vlastně docela ráda,“ řeknu potěšeně, protože občas chodím ke stejné paní.
Další vývoj událostí vypadal ve zjednodušené verzi takto: chystám se jít na masáž, staví se mamka s cuketou, předvedu jí šaty zakoupené na svatbu kamarádky, jdu ven se psem, dám mu nažrat, udělám a sním večeři, umeju se, jdu spát, vstanu, jdu ven se psem.
Že tam úplně chybí „jdu na masáž“?
Pokud podle křivky zapomínání průměrný člověk „vytěsní“ do měsíce 82 % informací, vypadala by ta moje jen jako svislá čára. Informace, zahrnující cestu na masáž, se mi vykouřila z hlavy někde mezi obří zeleninou a prvním oblečením splňujícím dress code Black Tie. Proč se opět vynořila v naprosto nesouvisející chvíli při krmení psa druhý den ráno, je mi samotné záhadou.
Po posledním otřesu mozku (posledním, protože jich bylo rozhodně více, než je průměr běžného obyvatele východočeského maloměsta), jsem zůstala doslova dutá jak bambus. Udržet myšlenku z obýváku do kuchyně byl nadlidský výkon. Měla jsem tak velké problémy s pamětí, že mi v rámci rehabilitační péče v Hamzově léčebně Luže-Košumberk naordinovali i terapii formou tzv. EEG Biofeedbacku. Touto metodou totiž dosahuje mozek sebe-učení pomocí biologické zpětné vazby a má skvělé výsledky například při stavech po mozkové mrtvici.
EEG Biofeedback je metodou tréninku nervové soustavy prostřednictvím na míru nastavené videohry. Mozek svou činností ovládá pohyb auta, robota, vody apod. Trénink je mimo jiné vhodný při poruchách pozornosti, ADHD, migrénách, depresi či úzkostech.
http://eegbiofeedback.cz/trenink-metodou-eeg-biofeedback/Co si nenapíšu, to nevím
Za celkem odborně a neurčitě znějícím pojmenováním se v mém případě skrývala aktivita, při které jsem se vlastními myšlenkami a soustředěním snažila udržet závodní formuli mezi jízdními pruhy. Tato činnost naprosto dokonale kombinovala mé tristní řidičské schopnosti, brutální kinetózu a nesnášenlivost k motosportu a počítačovým hrám. Navzdory zjevným překážkám mi těch několik týdnů „za volantem“ pomohlo vykřesat se z nejhoršího, i když vzpomenout si na včerejší oběd pořád nedokážu.
Zapomínání mám tudíž stále jako sport.
V současné době je již vědecky prokázáno, že opakované otřesy mozku vedou k nevratným změnám, ač se dlouho předpokládalo, že tato diagnóza nemá žádné trvalé následky. Těm vévodí zhoršení paměti, bolesti hlavy a dále například nespavost, snížená tolerance vůči stresu, emočnímu vzrušení či alkoholu.
Obvykle si tedy raději všechno píšu na ruku, do bločku nebo do mobilu. Tentokrát však stačilo jen obout boty, vzít peněženku a vyrazit. A na co si to ještě psát. Stejně jako když jsem (ne)šla na sraz s kamarádkou, která byla náhodou ve městě a čekala na mě v cukrárně, nebo se (ne)připojila k ranní pracovní poradě v půl osmé, kvůli které jsem si nařídila budík na sedmou ráno.
Hlava děravá permanentně zasypaná popelem.
„Brácha promiň, já tam včera zapomněla jít,“ kaju se mladšímu sourozencovi do telefonu. Pes hltá z misky granule a já se můžu hanbou propadnout.
„A kam?“
Diagnóza
o škole a rozpoznání dyslexie
Myslíte, že umí jedna věta změnit váš život?
Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel.
Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku.
První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou.
Přechytralá, otravná a vlasatá
Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie.
Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“.
https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdfPtát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí.
Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát.
Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit.
https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdfO přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky.
Chytrá, ale …
„Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“
Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“
Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině.
Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků.
PS: Pardon.
Psyduck
o Pokémonovi, kterého bolí hlava
„Koukej, co sem ti koupila na ten váš pokémoní tábor,“ hrnu se s rozzářenýma očima k manželovi a dávám mu balíček s dárkem jen tak pro radost.
„Chtěla jsem ti původně koupit tričko. Ale totálně jsem vyměkla,“ říkám upřímně, bo opravdu nejsem ochotná dát šest stovek za věc, kterou potenciálně rozdrbe na táboře za pár dní.
„Tak co to je, když to není tričko?“ snaží se na mně vyzvědět obsah krabice, mezitím co bojuje s balicím papírem.
„Neřeknu. To pak není překvapení,“ nechci se dát zlomit, i když do otevření dárku zbývají už jen vteřiny.
„Waaaau, kšiltovka s Psyduckem. Děkuju,“ řekne manžel s upřímnou radostí v hlase a narazí si ji na hlavu.
„S kým?“ zeptám se trochu nechápavě, bo co se týče Pokémonů, mám zásadní nedostatky ve vzdělání. Nikdy jsem neviděla ani jeden díl seriálu, hru nehraju, kartičky nesbírám, mangu nečtu a na sto procent vím jen to, že ten žlutý s červenými tvářemi je Pikaču.
„Počkej, ty mi chceš tvrdit, že jsi mi tuhle čepici s tímhle konkrétním Pokémonem vybrala úplně náhodně?“ kulí na mě oči a já to čím dál víc nechápu.
„No, byla to jediná věc s rozumnym poměrem cena výkon,“ pokrčím rameny.
„No, ale TY seš Psyduck,“ odpoví a pravděpodobně si myslí, že mi to vysvětlil. Což je pochopitelně omyl, protože jsem v animácích skončila u Gumídků a Kačerů.
To mi hlava nebere
Psyduck je totiž Pokémon, jehož superschopnost je bolest hlavy.
Sice moc nechápu, jak může být bolest hlavy superschopnost, ale zároveň úplně rozumím tomu, proč je základem jeho jména anglické slovo „psychic“. Protože ono to opravdu je celkem náročné na zachování duševního zdraví. Jen by mě opravdu zajímalo, jaká zvrhlá zrůda dokáže vytvořit „pohádkovou“ postavičku, kterou permanentně bolí hlava. Má nepřítomný pohled a když je příliš nervózní a stresovaná použije „migrénový útok“ a všechny paralyzuje bolestí hlavy. I když vlastně není úplně jisté, že ví, co dělá.
Jak je možné, že z více než 700 existujících Pokémonů vyberu manželovi kšiltovku s jediným stvořením universa, které bolí hlava? To už je úplně mimo mé chápání.
„Nelíbí se mu, když na něj někdo šahá, má rád vodu, občas vyvede něco hloupého a někoho u toho zraní. Nebo sebe,“ zubí se na mě s tím hloupým ptakopyskem na čepici a já jen čumím s otevřenou pusou. Reálně totiž popisuje mě.
„Já jsem Psyduck!“ konstatuji rozpačitě a držím se rukama za hlavu. Pravděpodobně se ale někde stala chyba, protože na 33. úrovni se ze mě měl vyvinout Golduck. Vzhledem k tomu, že jsem už dávno na úrovni 37. a plovací blány na rukách ani rudý krystal na čele stále nemám, asi zůstanu ptakopyskem s bolavou hlavou na pořád.
Mořský vlk
o lodích, autobusech a nedokonalosti jménem kinetóza
„A blinkal si?“ ptám se manžela, když se vrátil domů po dvou týdnech plavby Středozemním mořem.
„Ne, ale asi první dvě hodiny mi bylo trochu špatně,“ postěžuje si mi, ale já jen vyprsknu smíchy.
„No, to je teda fakt hrozný,“ polituji ho sarkasticky.
„Jako upřímně – umřela bys tam,“ zhodnotí objektivně mé šance na přežití objevitelského dobrodružství.
„Já vim,“ přikývnu smířlivě a uvnitř jsem pěkně vzteklá na tu přiblblou vývojovou nedokonalost.
Od dětství je mi zle úplně ve všem, co se pohybuje. Auto, autobus, vlak, tramvaj, trolejbus, metro, letadlo, trajekt, ponorka i lodička na přehradě. Výjimkou je snad jen kolo a kůň, které však k nezbytné přepravě z bodu A do bodu B využívám naprosto minimálně.
Oblíbené dětské kratochvíle jako řetízkáč, houpačky nebo horskou dráhu řadím do samostatné kategorie mučících nástrojů mezi palečnici a španělskou botu. Kinetóza se mi však umí projevit i ve značně nečekaných životních situacích. Nemyslím si, že diváci běžně opouštějí kino kvůli nevolnosti způsobené sledováním automobilové honičky nebo záběrů točených ruční kamerou. Spíš proto, že se to prostě nedá.
Při nemoci z pohybu mozek vyhodnotí nesoulad v informacích od orientačních systémů těla jako počínající otravu a případné neurotoxiny z potravy (které tento stav podle něj způsobují) se pokusí vyvrhnout z těla zvracením.
Pasivní pohyb je pro lidstvo „přirozený“ až od vynálezu lodě a jízdy na hospodářských zvířatech, tedy pouhých cca 150 až 200 generací. Záleží tedy, zda jste z větve, která se tomu již za proběhlá staletí zvládla přizpůsobit anebo zda vám byl dán do vínku citlivější vestibulární aparát. Jako mně.
Vzhůru na palubu
Když tedy kamarádi přišli plní elánu s nabídkou, ať se s nimi plavíme českou replikou brigy z 18. století La Grace, byl manžel nadšený a já smutná. Při naší poslední plavbě po moři jsem totiž blila jako šakal. Dvouhodinová cesta obřím trajektem, moře jako zrcadlo, já v sobě půl Kinedrylu a stejně jsem většinu času objevovala zelená jak sedma kouzlo lodních záchodků.
„To máš jen v hlavě. Když se pokusíš to změnit, podaří se ti to přenastavit,“ radil mi před lety kamarád a já si začala při každé cestě vlakem z práce sedat proti směru jízdy a u toho si číst časopis. Vydržela jsem to asi tři týdny. Možná to chtělo vydržet déle, ale můj organismus snášel každodenní žaludeční nevolnost spíš čím dál hůře. K přenastavení mozku nedošlo. Kinetóza zůstala.
Mám pocit, že jsem už proti nemoci z pohybu vyzkoušela úplně všechno, co existuje. Tabletky, žvýkačky, čípky, homeopatika, jíst, nejíst, pít, cucat. Kdyby to však bylo možné, koupím si akcie firmy vyrábějící Kinedryl. Proti nevolnosti mi to sice nepomůže, ale aspoň bych na tom něco trhla. Bezkonkurenčně jsem jeho největším odběratelem.
Můj manžel je naopak rozený mořský vlk. Ve vousech se mu třpytí krystalky soli, v pruhovaném tričku leze do plachtoví a sedíce na houpající se palubě popíjí z lahve kubánský rum a čte si knížku.
Já se v autě nemůžu ani podívat do mapy.