8 bez 2 za 10
o stupnici bolesti
„Tak kolik?“ ptá se mě manžel. Bílý prášek, který si zrovna sypu do skleničky s vodou, rozhodně není Vitacit.
„Zatím tak za sedm,“ odpovídám a se zavřenýma očima míchám dlouhou lžičkou, aby se ten hnus rozpustil.
„Tak když to bude za devět, tak pojedem, jo?“ řekne a pohladí mě po zádech.
„Hm,“ zabručím nešťastně a vyklopím tu mňamku do sebe.
Stupnice pro stanovení míry bolesti je již několik let mým každodenním společníkem. Normální člověk se s ní pravděpodobně setká pouze v nemocničním prostředí nebo v seriálu, který si na něj hraje. Odpověď na otázku „Na kolik vás to bolí od nuly do desíti?“ je totiž základním stavebním kamenem pro stanovení odpovídající medikace.
Mně na základě letitých zkušeností a poznání vlastního těla a bolesti pomáhá s každodenním fungováním. Kdyby byla moje většinová odpověď „nula“, byl by život úplně dokonalej a stupnice by někde v koutě zapadla prachem. Ale zatím mi sedí někde na rameni, jak užvaněný pirátský papoušek.
Od 1 do 4 jsem schopná relativně normálně vykonávat běžné činnosti. Bolest cítím, ale že nejsem úplně v pohodě na mě pozná jen manžel. Já se v rámci možností snažím něco dělat a nevyhýbat se tomu, co mám v plánu. Teoreticky by se to totiž nemuselo dál zhoršovat.
Od 5 do 6 už začínám být nervózní, že by se to mohlo zhoršovat i dál. Chci si vzít pytlík chladivého gelu, jít si lehnout, spát a nebo si pustit nějakou blbinu, která mě odvede od myšlenek na bolest a přicházející nevolnost. Pokud mám něco naplánované, tak to pravděpodobně zruším. A pokud jsem někde na akci mimo domov vezmu si už v téhle fázi léky.
Od 7 do 8 už začínám mít vážné obavy z cesty do nemocnice a beru si léky vždy (pokud už jsem si je nevzala dříve). Všechnu svou energii soustředím na to, aby bolest ustoupila. Někdy se to stane, někdy ne. Ve většině případů si beru také čípek proti zvracení, jelikož s bolestí přichází i silné nevolnosti.
9 a 10 jsou dva stupně, při kterých na 90 % skončím v nemocnici. Při této bolesti již obvykle zvracím, bez ohledu na to, zda jsem si vzala nebo nevzala čípek proti zvracení. Bolest je již téměř nesnesitelná a léky co mám doma jsou v tu chvíli účinné asi jako homeopatika. V nemocnici mi buď zabere podaná kapačka, nebo jsem přijata na neurologické oddělení pro další doléčení záchvatu.
Život podle stupnice
Stupnice bolesti je taková dvojsečná zbraň. Dobrý sluha, ale špatný pán. Na jednu stranu mně a manželovi obrovsky usnadňuje život, protože je vše jasně definované. Stačí jen říct číslo a přesně oba víme, na čem jsme. Není potřeba, do toho v tu chvíli více zabrušovat a věnovat tomu další pozornost.
Na druhou stranu je to neuvěřitelně otravný prvek existence, který byste si nejradši úplně vygumovali z hlavy i ze života. Protože kdo kromě Sheldona Coopera by chtěl mít své bytí postavené na nějaké desetibodové stupnici?
„Pořád sedm?“ ptá se mě manžel, když se asi po dvou hodinách proberu z dočasného kómatu.
„Tak za pět,“ řeknu po chvíli přemýšlení, když porovnám současný stav s předcházejícím.
„Takže na hovno, ale dobrý,“ zhodnotí úspěšné „zvládnutí“ počínajícího záchvatu.
„Jo,“ odpovím znechuceně a pošlu ho do mrazáku vyměnit mi můj zteplalý chladící pytlík za studený.
Deska
o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech
Některé příběhy se musí stát, aby člověk vůbec uvěřil, že je to možné.
To to je jeden z těch příběhů.
Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ.
V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě.
Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti.
Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním.
Člověk míní, život mění
„Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím.
„A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo.
„Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí.
„Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila.
Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil.
Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív.
Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk.
Jednoduché věci nejsou složité.
Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení.
Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“.
„No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo.
Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost.
Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to.
Chybami se člověk učí
Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.*
Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky.
Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde!
*Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
Jsem v lese …
o tom, jak jsem přišla o práci
Ten výhled z okna jsem milovala.
Svitavská lesní správa byla (a je) úžasné místo. Starý dům ve vilové čtvrti, vrzající schody, špaletová okna a toaleta splachovaná vodou z horní nádržky zatažením za dvoumetrový provázek. A plný srdcařů, zkušených matadorů co žijí pro les.
Když jsem po letech přijala, že se můj zdravotní stav neshoduje s požadavky na akademického pracovníka, podařilo se mi nečekaně sehnat zaměstnání u státního podniku Lesy České republiky.
Do dnes podezřívám svého vedoucího z Hradce Králové, že mě přijal, protože mu to přišlo vtipné.
„Dobrý den, u telefonu Alice Suchá, správa toků.“
Představení do telefonu, které umělo prolomit ledy. Vtipnými příjmeními se to u nás ostatně jen hemžilo. Kolegové Muška, Jedlička či Hromádka byli v kombinaci se Suchou duem k popukání. Jen nás strčit do mikrovlnky. Vzhledem k mému vzdělání a obecné oblibě lesa a vody byl „adjunkt organizační jednotky LČR: Správa toků – oblast povodí Labe“ doslova vysněným zaměstnáním.
„Chceš mi říct, že tě platěj za to, že chodíš po lese?“ zlehčoval občas manžel důležitost každoroční kontroly stavu obhospodařovaných vodních toků a degradoval ji na obyčejnou vycházku lesem.
„Ano,“ usmívala jsem se na celé kolo, když jsme si spolu vykračovali po cestě podél potoka. Ale bylo toho mnohem víc, co mě tam opravdu bavilo. Věnovala jsem se lesní pedagogice, jezdila jako vedoucí na příměstský i klasický tábor pro děti zaměstnanců, s kolegy na kontroly vodních staveb, psala jsem kroniku nebo organizovala výjezdní poradu. Pro tohle všechno okolo člověk rád překousl to nekonečné papírování. Tabulky jejichž význam už možná neznal ani původní autor, výkazy práce nebo dohánění desítky let starých restů.
Bez zaměstnání
V lednu 2019 jsem šéfovi oznámila, že budu mít z důvodu hospitalizace tři dny neschopenku. Ani mě samotnou by v té době nenapadlo, že už se za svůj pracovní stůl ve Svitavách nikdy neposadím. Dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce, a nakonec jsem po dvou letech v pracovní neschopnosti neprošla mimořádnou lékařskou prohlídkou. Z důvodu zdravotní nezpůsobilosti byl můj pracovní poměr ukončen a já jen odevzdala služební mobil, kartičku a klíče od kanceláře. Moji práci už si za ty dva roky dávno převzali jiní a co si nikdo nepřevzal, to prý není důležité.
Ač byly všechny úkony vzhledem k dlouhodobému vývoji očekávatelné, stejně to pro mě byla rána. Přibližně v té stejné době mi byl přiznán první stupeň invalidního důchodu a já začala řešit, co může člověk v mém zdravotním stavu vykonávat za zaměstnání.
„Nezvládnu nikam dojíždět ani docházet, nezvládnu nic manuálně náročného, nezvládnu pravidelnou pracovní dobu a v součtu nezvládnu víc jak pár hodin týdně,“ vyjmenovala jsem své reálné možnosti paní úřednici za přepážkou. Moc se na to netvářila.
„My bychom vám velice rádi pomohli, ale bohužel vám neumíme nabídnout žádné zaměstnání, které by odpovídalo vašemu zdravotnímu stavu,“ vypořádal se se mnou nakonec po pár měsících místně příslušný úřad práce.
„Nejlepší by bylo, kdybyste měla plný invalidní důchod.“
To by samozřejmě bylo nejlepší. Jenže dle platné legislativy umí migréna snížit vaši pracovní schopnost maximálně o 35 % a člověk s prvním stupněm invalidity má v podstatě povinnost pracovat. Nebo se to od něj minimálně očekává a taktně mu to stát naznačuje prostřednictvím výše vypláceného invalidního důchodu.
„To se asi můžu jít tak akorát napást,“ povzdechla jsem si.
Nakonec jsem si na internetu našla práci z domu v chráněné dílně. Mám úvazek nula nula prd a výplatu na hranici špatného vtipu. Ale hradí za mě zdravotní i sociální pojištění a práci můžu dělat ve chvíli, kdy se na to cítím. Co na tom, že to i tak občas vůbec nedávám a už jsem tři čtvrtě roku na neschopence.
Stát říká, že to v pohodě zvládnu.
Zpověď
o cestě s kůží na trh
Všichni jsme voyeři.
Sledujeme životy jiných lidí malými okýnky do jejich života. Přesunuli jsem se z nahlížení do domů a zahrad na scrollování sociálních sítí. Ale vidíme tím pádem jen to, co chtějí, abychom viděli.
Vydat své soukromí na pospas davu je totiž těžší, než si je většina z nás ochotná přiznat.
„Upřednostnit ochranu vlastní identity nebo potenciální možnost někomu pomoci?“ To je otázka, kterou jsem si pokládala několik měsíců.
Doménu jsem měla zaregistrovanou, články napsané, ale při snaze kliknout u prvního z dokončených textů na tlačítko „publikovat“ jsem vždycky dostala do ruky Parkinsonský třes, poblila se a úplně to vysrabila.
Myslím, že podobné dilema řeší každý člověk, který jde s vlastní kůží na trh. A není žádný extra rozdíl v tom, zda se jedná o téma závislosti, nemoci, coming outu nebo výchovy malého člověka v normální lidskou bytost.
Za vážně míněnou snahou o pomoc vždy musí být skutečný příběh s tváří.
Některé věci ale není vůbec lehké napsat upřímně tak, jak skutečně jsou a jak se dějí. Ubránit se lstivému červíčkovi autokorekce, který mi při každém úderu do klávesnice našeptává do ouška publikovatelnou verzi příběhu, dává celkem zabrat.
„Opravdu chceš napsat, že si nezvládáš mejt hlavu, ty šmudlo jedna?“
„Stěžuješ si na to, že seš celej den doma a spíš do devíti? Kňůůůů.“
„Budeš vypadat jako úplný pako, jestli na sebe práskneš, že neřídíš auto.“
„I ty hysterko. Antidepresiva a myšlenky na sebevraždu? To asi hodně toužíš po pozornosti.“
Budoucnost nejistá
Každá zpověď nádavkem přichází ruku v ruce s pocitem jistého uvolnění a obav zároveň. A jak si tak spolu vykračují, potkávají na své pouti náhodné lidi s jejich vlastními zkušenostmi a názory. Někdy vás srdečně podpoří, někdy jen pozdraví a někdy přijdou s celým kánonem nevyžádaných rad a komentářů.
„Děkuji a za odměnu posílám klíčenku,“ je nejosvědčenější reakce.
Naštěstí nejsem žádná exponovaná osoba, politik, youtuber ani účastník televizní soutěže o vaření. Jenom holka s vážným neurologickým onemocněním, která by svou vlastní zkušeností ráda pomohla jiným lidem s podobným osudem.
Ve výsledku je však jedno, jaké vás ke sdílení vlastního života vedou motivy. Jak dáte jednou něco na internet, už to tam prostě někde je. Každý obyvatel Světa je chtě nechtě zapojen do systému, který stojí a padá na informacích. A je vysoce pravděpodobné, že zatím ani neumíme dohlédnout, k čemu všemu může jednou sloužit moje fotografie ze svatby, informace o podpisu petice proti používání zábavní pyrotechniky nebo seznam shlédnutých filmů.
Ale i kdyby sdílení mého života s chronickou bolestí mělo pomoci jednomu člověku, budu v tom vidět smysl. Snad mě kvůli tomu v budoucnosti nečeká domácí nadvláda toustovače s rychlovarnou konvicí.
Za volantem
o řízení auta
Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.
Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.
„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.
Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.
Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.
Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.
A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.
Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.
Pozor, jedu!
Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.
Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.
Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.
Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.
Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.
Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.
Jen si tak trochu písknout
o tom, jak mi život otravuje tinnitus
„Slyšíš to taky?“ ptám se manžela a mnu si levé ucho.
„Co myslíš?“ zvedne na mě oči od knihy. „To hučení?“
„Ne, to je lednička,“ zabručím nespokojeně. „To pískání přece,“ přitlačím si prsty na obě uši a zase pustím.
„Jaký pískání?“ zeptá se a tentokrát už se ani neobtěžuje mi věnovat více pozornosti.
„Takže neslyšíš,“ řeknu už spíš jen pro sebe a zkusím si ještě jednou zacpat uši a zase je pustit.
Pííííííííííísk. Je to tam furt.
V hlavě
Tinnitus mě trápí od úrazu krční páteře. Nepříjemné chronické pískání v uších mi dělá trvalou společnost, ať pracuju, koukám na televizi či jdu spát. Na činnosti mu v podstatě nezáleží.
Tinnitus je označení pro obtěžující zvonění, pískání, šelest, hučení, lupání nebo šumění v uších. Má různé mechanizmy vzniku i úrovně intenzity.
https://www.solen.cz/pdfs/med/2011/09/09.pdfNa čem mu naopak opravdu záleží, je míra pozornosti. Čím více se totiž na neodbytné pískání zaměříte, tím více vám začne otravovat život. Jenže ignorovat tinnitus je jako snažit se ignorovat komára, který vám začne bzučet okolo hlavy, jen co zhasnete lampičku na nočním stolku. Možná vám na okamžik pomůže, když si přetáhnete peřinu přes hlavu. Ale to dotěrné bzučení tam stále někde je a dříve nebo později vás i ta peřina začne dusit.
V konečném důsledku se můžete dostat až do velmi nepříjemné spirály, o které ví své například cestovatel Láďa Zibura. A dostat se z ní ven není úplně jednoduché.
Nehuč!
Když se otravné pískání objevilo v mé hlavě, absolvovala jsem obvyklé lékařské kolečko zakončené potvrzením diagnózy na foniatrii. Vzhledem k mechanismu vzniku však nebojuji s příčinou, ale s důsledkem. A boj je to skutečně nerovný, jelikož se snažíte ignorovat něco, co je s vámi 24 hodin denně. Při chronické bolesti hlavy je navíc člověk na jakékoliv ruchy doslova přecitlivělý, takže neodbytné pískání vnímá o to intenzivněji.
„Prosím ztiš to, hrozně to řve,“ řeknu snad u každého filmu. Kina považuji obecně za brutálně hlasitá, na koncerty už vůbec nechodím, na kytaru nehraju a ze společnosti, ve které se baví více jak tři lidi, se raději nenápadně vytratím.
Paradoxně k výše uvedenému nemůžu být v tichu. A tak mi doma ve smyčce jedou Přátelé, Teorie velkého třesku, Městečko záhad, Taková moderní rodinka, Most, Čtvrtá hvězda a Brooklyn 99. Notoricky známé odrhovačky, které mají za úkol překrýt otravné pískání a nedat mu prostor znepříjemňovat mi život.
Někomu pomáhají zejména před spaním různé barevné druhy šumu, které jsou i doporučovány odbornou veřejností. Ale mně v zásadě jakýkoliv šum obtěžuje úplně stejně, jako tinnitus samotný.
„Vopravdu žádný pískání neslyšíš?“ ptám se znovu asi o hodinu později, když manžel vyndává nádobí z myčky.
„Vopravdu ne“ odpoví nabručeně a máchá u toho utěrkou.
„Hodíš mi to na ksicht?“ zeptám se při pohledu na kus hadru opouštějící plavmo sevření pravé ruky a za vteřinu již huhlám zpod mokré pokrývky mého obličeje „A pomohlo to?“.
„Ne. Taky tě furt slyším.“
Životní rozhodnutí
o dobrovolném darování těla
Máte potřebu být užiteční a přemýšlíte někdy, co s vámi bude po smrti? Pokud jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, je toto článek přímo pro vás.
Každý z nás si asi někdy položil otázku: „Co se bude dít, až zemřu.“. A nemám na mysli putování duše za bílým světlem někam do nebe, protože Bůh ve mě věří, i když já v něj ne. Nebo do horoucích pekel, za neuváženou krádež žvýkačky Pedro v samoobsluze u Hejla, kam jsem šla tatínkovi pro dva lahváče a deset rohlíků.
Myslím tím, jak „se sebou naložím“. Respektive, jak bych si přála, aby se mnou jednou někdo naložil.
Tak nějak to považuji za velice důležité téma, protože tomu prostě nikdo z nás neunikne. Jen to vyslovení vlastního názoru bývá v tu chvíli již značně omezené.
Asi jako pro mojí babičku. Když se někdo z rodiny pokusil ještě za jejího života o rozhovor zavánějící umíráním, skončilo to většinou tematickou litanií „Už jsem vám na obtíž“ a „Já už tady stejně dlouho nebudu“. A tak, když její srdce před pár lety na Vánoce definitivně dotlouklo, nevěděl nikdo co s ní. A kam s ní. Nerudovské dilema nás postavilo před řadu otázek. Přála by si smuteční obřad, nebo jen rozloučení v kruhu rodiny? Pohřbít v rakvi, spálit a uložit v urně na hřbitově, nebo vysypat do Balatonu?
Tak jsme jí nakonec spálili. Respektive v krematoriu jí spálili, bo jinde člověka ani pálit nemůžete, ač se vás některá česká filmová tvorba může snažit přesvědčit o opaku. Následně jsme šoupli její urnu s popelem do batohu a šli na chatu. Milovala to tam a posledních 30 let co byla v důchodu tam trávila veškerý volný čas. Zapálili jsme oheň, pustili trempské písně z magneťáku a s babičkou „sedící“ na sudu společně opekli špekáčky na ohni.
Nikdy není brzo
Utvrdilo mě to však v přesvědčení o důležitosti vedení těchto rozhovorů ještě za života. A věty typu „To mě nezajímá, ať si se mnou pak dělají, co chtějí.“ neberu. To je alibismus nejhrubšího zrna překrývající strach z vlastní smrtelnosti.
Když se tak ke mně před několika měsíci dostala informace, že je možné darování těla vědě a výukovým účelům ve zdravotnictví, okamžitě mě tato myšlenka zaujala. Nikdy dříve jsem o tom totiž neslyšela.
„To řešíš nějak předčasně, ne?“ řekla mi maminka, když jsem se jí zeptala, co si o tom myslí.
„A kdy je to tedy vlastně včas?“ odpověděla jsem jí otázkou. V padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti? Pro někoho může být i v osmdesáti brzo, pro někoho i ve čtyřiceti pozdě. Na co konkrétně mám čekat?
Situace je vlastně celkem jednoduchá. Podle platné legislativy jsme všichni automaticky dobrovolnými dárci orgánů (pokud za svého života nepodepíšeme nesouhlas). A naopak, pokud se chceme stát dárci celého těla pro vědecké a lékařské účely, musíme ještě za svého života podepsat smlouvu o darování těla s konkrétní institucí.
Institucemi, se kterými je možné podepsat dárcovskou smlouvu, jsou například 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Lékařská fakulta Masarykovi univerzity či Lékařská fakulta univerzity Palackého v Olomouci.
Jedna nebo druhá volba znamenají po smrti diametrálně odlišné zacházení. A stejně tak, jako není možné vždy použít orgány k darování, mohou nastat také okolnosti, že nebude vhodné k darování naše tělo. Nesmíte například zemřít na nebezpečné infekční onemocnění (třeba ebolu), nebo se rozšlehat na motorce na kaši. Tělo jako celek musí zůstat neporušeno z důvodu procesů konzervace, které následují.
Užitečná až za hrob
Je to tedy takové buď anebo. Buď chcete být dárcem orgánů (a nemusíte podnikat nic), nebo chcete být dárcem těla (a v tom případě doporučuji se o to začít zavčasu zajímat). Není však možné být obojí. Pokud nechcete být ani jedno, je to vaše věc. Ale je mi vás trochu líto.
Pro někoho je v rámci tohoto rozhodnutí nejnáročnější skutečností fakt, že vaše tělo od okamžiku smrti již patří obdarované instituci. Ta si pro něj v nejkratším možném termínu přijede a na své náklady ho odveze k dalšímu „zpracování“. A nejkratší možná doba pro návrat ostatků (popela) rodině jsou cca tři roky, protože první rok se konzervujete a až po důkladném nasáknutí jste teprve vhodní k nějakým výkonům. Je tedy důležité sdělit svým nejbližším, že pro případné rozloučení již nebude tělo k dispozici. Paradoxně je však toto přesně ta otázka, která trápí mnohem více potenciální pozůstalé, než samotného nebožtíka. I na tuto situaci je však možné se předem připravit. Třeba uschovaným pramenem vlasů.
Moto dárcovských programů: „Není většího daru života, než darování těla po smrti.“ ve mně tak dlouho rezonovalo, až jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Snad mají kádě i na žirafy.
Už teď jsem chronicky nemocná a své drahocenné orgány si celkem systematicky dojebávám nejrůznějšími výzkumnými šmakuládami a povolenými dryáky na bolest, kvůli kterým nemůžu ani dávat krev. Dost silně tedy pochybuji, že by někdo stál o ty mé fermentované ledviny, játra nebo slinivku. A v tom případě mi dává mnohem větší smysl, ať se na té bezduché hroudě masa a kostí, která ze mě po smrti zbyde, klidně někdo něco naučí nebo vyzkoumá.
Rozhodně to vypadá jako lepší finiš, než bez užitku blafnout v peci při 900 °C a pak se nechat shrnout hrabičkami do plechovky.
Skládací metr
o tom, že jsem tak trochu nešika
Skoro mám strach to říci nahlas, abych si to nezakřikla. Ale už víc jak pět let jsem neměla žádný úraz.
Respektive žádný větší úraz.
Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty.
Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry.
Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji.
Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku.
Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení.
Asi se štěstím
Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie.
„Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes.
A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše.
Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie.
Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko.
https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxiaNa rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“.
Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.
Proč vlastně?
o touze žít a občasné touze tu nebýt
Co beru antidepresiva, stává se mi to minimálně.
Není to však tak dlouho, co byla věta „Proč vlastně?“ mojí téměř každodenní myšlenkou.
Při poslední cestě do nemocnice se ta mrcha zase objevila.
Ať hodí plesnivým chlebem každý, koho to nikdy v životě nenapadlo.
„Má můj život cenu?“ „Stojí mi to za to?“ „Proč to všechno dělám?“
Otázky života, vesmíru a vůbec napadnou někdy bez rozdílu úplně každého. ÚPLNĚ KAŽDÉHO! A ne každého ta odpověď uspokojí.
Ale jak často někoho slyšíte nahlas reálně pochybovat o smyslu své existence?
Člověku s takovými myšlenkami byste nejen naordinovali antidepresiva, ale pravděpodobně ho ve svěrací kazajce umístili do místnosti bez oken. Jenže pro osoby s chronickou bolestí může být samotný pobyt na světě tak náročný, že se myšlenky o významu bytí stanou jejich stejně neoddělitelnou součástí, jako bolest samotná.
Antidepresiva v tomto umí udělat velký dobrý. Myšlenky se sice objevovat nepřestanou, ale změní se z úvah, zda jsou lepší prášky nebo skok pod vlak, na existenciální projekci na pozadí. Opustí rovinu proveditelnosti a přesunou se na úroveň suicidiálních rozvah bez tendence k realizaci.
Jenže těžko se zbavíte depresivních myšlenek, když nesesekáte jejich původce. A pokud je tím původcem neodbytná mrcha v převleku chronické bolesti, nevyžene vám občasné nepopulární myšlenky z hlavy ani ten nejnamakanější princ na bílém koni s kapsami plnými kouzelných cukrátek.
Moje poslední tři měsíce byly hrozné, ale zároveň plné naděje. Čekání na novou biologickou léčbu s antidepresivy se stalo mnohem snesitelnějším obdobím než to předchozí bez nich.
Když jsem však pár dní po jejím podání skončila opět s těžkým záchvatem na urgentu, hodila moje hlava zpátečku přes ruční brzdu. A kola bludného kruhu se zase začala na plno roztáčet.
Proč? Protože!
„Mažeš se večer sajrajtem proti vráskám a přitom přemýšlíš, jaký je smysl tvého života s chronickou bolestí? Děvče, ty máš v hlavě slušnej galimatiáš,“ říkám si při pohledu do zrcadla, kde se odráží nejen tvář s vráskami jak oraniště po vysázení brambor, ale také obavy, tužby a očekávání.
Mám pocit, že jsem za posledních pět let zestárla ve tváři o patnáct. Z pětadvacítky rovnou na čtyřicítku. A ani centimetrová vrstva krému tuhle proměnu nezvrátí. Tuplem, když ho zvládnu použít tak jednou za týden, což mu dává šanci na úspěch jako jednonohému na maratonu. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se však v tomhle případě moc aplikovat nelze.
„Je to dobré znamení, že pro sebe děláš věci, které mají dlouhodobý horizont,“ uklidňuji sama sebe. Ale zároveň mi hlavou běží, že kdybych dneska usnula a zítra už se nevzbudila, vůbec by mi to nevadilo.
Pravděpodobně se však zítra ráno vzbudím a život půjde dál. S vráskami, bolestí i nadějí.
Proč? Protože i při té bídě je tu pořád člověk, pro kterého mi dává smysl se snažit.
Protože manžel!