Žirafa
o výšce a zdravém sebevědomí
„Jé, vy máte teda ale opravdu dlouhý nohy,“ oblažila mě dnes svým postřehem paní v obchodě, když se mi marně snažila najít kalhoty s dostatečnou délkou nohavic.
Chtělo se mi říct „u nás doma je nejmenší maminka, ta má jen metr osmdesát,“ ale nakonec jsem zvolila druhou ze svých standardizovaných odpovědí „až na zem, že jo?“ a šla se svléknout z nevyhovujícího modelu.
„S takovejma nohama byste mohla bejt modelka,“ pokračovala za závěsem a já celá napnutá čekala, zda přijde na řadu i otázka na volejbal a basketbal. Nebo nějaký vtip. Třeba „Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“.
”Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“ Podkopne ti žebřík.
„No, to snad radši ani ne,“ ušklíbla jsem se v kabince. „Možná před deseti kily, dvaceti lety a 50 vráskami.“
„Ale nepovídejte,“ nechtěla se nechat odbít profesionální lichotnice.
„Na modelku jsem měla bohužel moc křivý nohy,“ ukončila jsem dlouhonohou debatu a smutně vrátila krátké kalhoty v prodloužené délce. Delší tam už bohužel neprodávají.
Ve skutečnosti jsem však neměla na modelku ani tak křivé nohy, jako nízké sebevědomí.
Miss třídy
„Alice, co to s tebou je? Vždyť tys přece bejvala strašně hnusná,“ řekl mi spolužák na třídním srazu po patnácti letech. Hodně tenká hranice mezi pochvalou a urážkou. I když při prohlížení školních fotografií se nelíbím ani sama sobě. Brejle jak dna od půllitru, rovnátka, žluté manšestrové lacláče od maminky, vestička s odznáčkem KPV*, klasické bačkory až do devátého ročníku základní školy a ledvinka s batohem vlastnoručně vyrobená na hodině pracovní výchovy. Look, který vás na miss třídy úplně nenominuje.
Internát sice z téhle zakřiknuté šprtky vykřesal „tu mírně přidrzlou z první lavice,“ ale na kariéru v modelingu to přece jenom chce o něco víc sebedůvěry, než je zapotřebí k občasné nejapné poznámce na adresu třídního učitele.
Vysoká, štíhlá postava a neokoukaný obličej bohužel nestačí. Potřeba je i to zdravé sebevědomí, ostřejší lokty a znalost cizích jazyků. Ve všech těchto oblastech se mi bohužel značně nedostávalo. A nedostává dodnes, pokud mám být upřímná.
Nikdo není dokonalý
„A tobě to nevadí, že je to taková žirafa?“ ptali se manžela kamarádi na začátku našeho vztahu.
„Tvoje bába je žirafa! Viděls ty její nohy?“ odpovídal jim s hrdostí v hlase.
Osobně jsem si vždycky říkala, že kdybych nebyla vysoká, byla bych úplně obyčejná. Ale až díky manželovi jsem začala být na svou vysokou postavu patřičně hrdá. Miss ani modelka už ze mě sice nebude, vysněných 190 cm také nedorostu, ale nemám pocit, že bych byla v životě o něco ochuzena.
Naprosto upřímně má vysoká postava více nevýhod než benefitů, ale neměnila bych. Sice se mi často motá hlava a bolí mě za krkem, občas sebou seknu a padám opravdu z výšky, neseženu na sebe kloudné oblečení, bo vše je mi krátké a široké, udělám si bouli na hlavě na místech, kde se nikdo jiný nepraští, čouhají mi nohy z pod peřiny a v letadle potřebuji místo za příplatek,
ALE všude dostanu, mám rozhled, dobře se hledám v davu, tam kde už se v bazénu jiní topí, já stojím na dně, v metru se držím madel u stropu, která nejsou ošmataná od ostatních, můžu si trhat třešně ze stromu rovnou do pusy, stát na fotce v poslední řadě a umývat doma okna ze země. A kdo to má?
*KPV = Konfederace politických vězňů
Deska
o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech
Některé příběhy se musí stát, aby člověk vůbec uvěřil, že je to možné.
To to je jeden z těch příběhů.
Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ.
V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě.
Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti.
Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním.
Člověk míní, život mění
„Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím.
„A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo.
„Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí.
„Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila.
Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil.
Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív.
Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk.
Jednoduché věci nejsou složité.
Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení.
Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“.
„No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo.
Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost.
Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to.
Chybami se člověk učí
Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.*
Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky.
Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde!
*Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
Aura
o předzvěsti migrenické bolesti hlavy a Alici v říši divů
„Ali, seš v pohodě?“ ptá se mě manžel, jelikož sklenici s vodou postavenou na stole jsem rukou minula přibližně o délku slepecké hole.
„No, asi nejsem,“ odpovídám smutně a zkouším zavírat a otevírat oči ve snaze spatřit ze sklenice více než polovinu. Aura však nevzniká v bulvách, ale v mozku. Syndrom „Alenky v říši divů“. Mrkání se tudíž míjí účinkem a mně již v hlavě běží tisíc myšlenek korunovaných otázkou, v které lékárničce se ukrývá ten zpropadený nosní sprej s triptany.
Aura přichází vždy naprosto nečekaně a desítky minut před samotnou bolestí hlavy. V tuhle chvíli se však začíná hrát o čas a není to o tom, ZDA bude následovat migréna, ale JAK hodně špatná bude.
Předzvěst migrénového záchvatu bohužel není pokaždé stejná a aura se dá snadno zaměnit nebo přehlédnout. O to víc, že si člověk vlastně přeje, aby ty světlé skvrny nebo rozmazaný text byly jen důsledkem únavy očí nebo pohledu do slunce.
Přiznat si, že právě přichází migréna a je třeba na danou situaci adekvátně zareagovat, je prvním krokem k úspěšnému zvládnutí ataky. V tuhle chvíli prostě není ten správný čas hrát si na hrdinu.
Alice v říši divů
Svou první migrénu s aurou, zapříčiněnou poruchou zorného pole, si budu pamatovat celý život.
Bylo to na hodině přírodopisu v páté třídě. Dělala jsem si poznámky do sešitu a vůbec mi nepřišlo divné, že jsou mé zápisky o lišejnících svislé místo vodorovné. Spolužáky to sice neskonale pobavilo, ale paní učitelka z toho měla málem smrt. Já skončila v nemocnici s podezřením na otravu a „soudružka“ si pravděpodobně musela dát v kabinetu čokoládu. Nebo kafe. Nebo nevim.
Správná diagnóza byla nakonec mnohem banálnější.
Souboru příznaků, které se objevují jako předzvěst migrenické bolesti hlavy, se říká souhrnně „aura“. Jsou za ní považovány neurologické příznaky zahrnující poruchy zraku (výpadky zorného pole, světelné záblesky apod), ale také brnění či mravenčení končetina a obličeje, poruchy řeči a jazyka, zvonění v uších nebo změny čichu či chuti. Migréna s aurou tvoří cca 18 % všech migrén.
https://www.neurologiepropraxi.cz/pdfs/neu/2004/02/08.pdf„Tak šup tam s ním,“ popohání mě manžel, když vidí mé váhání.
„Ať se nepropadneš do světa za zrcadlem,“ provokuje mě vidinou mého neoblíbeného fikčního světa. Podzemní říše, v níž zdánlivě nic nedává smysl, mi vzhledem k existenci vlastní pokřivené reality nikdy k srdci nepřirostla. Kde se vzala inspirace migrenika Lewise Carolla k sepsání knihy „Alice’s Adventures in Wonderland“ je však nasnadě.
„Já vim,“ zvednu se z gauče a s největším sebezapřením se vydám do předsíně pro batoh s pohotovostní lékárničkou. Možná ji neuvidím, ale s trochou štěstí ji nahmatám. Ne náhodou je syndrom projevující se deformacemi při vnímání pojmenovaný právě po knize zobrazující imaginativní a disproporční svět.
Přestože 80 % migrén vám nedá takto jednoznačný signál svého příchodu, není to důvod k radosti.
Nesnáším ten strach, který ve mně začne při auře rezonovat. Aura totiž nebolí fyzicky, ale psychicky. Je to jako když uděláte poslední krok při bungee jumpingu. V tu chvíli také nevíte, zda jste za to rádi, anebo se strašně bojíte. Někdy totiž léky zaberou a bolest vůbec nepřijde. Jenže někdy léky zaberou, ale migréna se ozve po pár hodinách znovu, a celé martýrium se opakuje. A někdy prostě nezaberou vůbec.
Aura alespoň zvyšuje šance na rychlejší potlačení ataky.
Já zase jednou vyrážím do nory pronásledovat bílého králíka.
Diagnóza
o škole a rozpoznání dyslexie
Myslíte, že umí jedna věta změnit váš život?
Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel.
Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku.
První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou.
Přechytralá, otravná a vlasatá
Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie.
Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“.
https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdfPtát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí.
Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát.
Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit.
https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdfO přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky.
Chytrá, ale …
„Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“
Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“
Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině.
Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků.
PS: Pardon.