Životní rozhodnutí

o dobrovolném darování těla

Máte potřebu být užiteční a přemýšlíte někdy, co s vámi bude po smrti? Pokud jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, je toto článek přímo pro vás.

Každý z nás si asi někdy položil otázku: „Co se bude dít, až zemřu.“. A nemám na mysli putování duše za bílým světlem někam do nebe, protože Bůh ve mě věří, i když já v něj ne. Nebo do horoucích pekel, za neuváženou krádež žvýkačky Pedro v samoobsluze u Hejla, kam jsem šla tatínkovi pro dva lahváče a deset rohlíků.

Myslím tím, jak „se sebou naložím“. Respektive, jak bych si přála, aby se mnou jednou někdo naložil.

Tak nějak to považuji za velice důležité téma, protože tomu prostě nikdo z nás neunikne. Jen to vyslovení vlastního názoru bývá v tu chvíli již značně omezené.

Asi jako pro mojí babičku. Když se někdo z rodiny pokusil ještě za jejího života o rozhovor zavánějící umíráním, skončilo to většinou tematickou litanií „Už jsem vám na obtíž“ a „Já už tady stejně dlouho nebudu“. A tak, když její srdce před pár lety na Vánoce definitivně dotlouklo, nevěděl nikdo co s ní. A kam s ní. Nerudovské dilema nás postavilo před řadu otázek. Přála by si smuteční obřad, nebo jen rozloučení v kruhu rodiny? Pohřbít v rakvi, spálit a uložit v urně na hřbitově, nebo vysypat do Balatonu?

Tak jsme jí nakonec spálili. Respektive v krematoriu jí spálili, bo jinde člověka ani pálit nemůžete, ač se vás některá česká filmová tvorba může snažit přesvědčit o opaku. Následně jsme šoupli její urnu s popelem do batohu a šli na chatu. Milovala to tam a posledních 30 let co byla v důchodu tam trávila veškerý volný čas. Zapálili jsme oheň, pustili trempské písně z magneťáku a s babičkou „sedící“ na sudu společně opekli špekáčky na ohni.

Nikdy není brzo

Utvrdilo mě to však v přesvědčení o důležitosti vedení těchto rozhovorů ještě za života. A věty typu „To mě nezajímá, ať si se mnou pak dělají, co chtějí.“ neberu. To je alibismus nejhrubšího zrna překrývající strach z vlastní smrtelnosti.

Když se tak ke mně před několika měsíci dostala informace, že je možné darování těla vědě a výukovým účelům ve zdravotnictví, okamžitě mě tato myšlenka zaujala. Nikdy dříve jsem o tom totiž neslyšela.

„To řešíš nějak předčasně, ne?“ řekla mi maminka, když jsem se jí zeptala, co si o tom myslí.

„A kdy je to tedy vlastně včas?“ odpověděla jsem jí otázkou. V padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti? Pro někoho může být i v osmdesáti brzo, pro někoho i ve čtyřiceti pozdě. Na co konkrétně mám čekat?

Situace je vlastně celkem jednoduchá. Podle platné legislativy jsme všichni automaticky dobrovolnými dárci orgánů (pokud za svého života nepodepíšeme nesouhlas). A naopak, pokud se chceme stát dárci celého těla pro vědecké a lékařské účely, musíme ještě za svého života podepsat smlouvu o darování těla s konkrétní institucí.

Institucemi, se kterými je možné podepsat dárcovskou smlouvu, jsou například 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Lékařská fakulta Masarykovi univerzity či Lékařská fakulta univerzity Palackého v Olomouci.

Jedna nebo druhá volba znamenají po smrti diametrálně odlišné zacházení. A stejně tak, jako není možné vždy použít orgány k darování, mohou nastat také okolnosti, že nebude vhodné k darování naše tělo. Nesmíte například zemřít na nebezpečné infekční onemocnění (třeba ebolu), nebo se rozšlehat na motorce na kaši. Tělo jako celek musí zůstat neporušeno z důvodu procesů konzervace, které následují.

Užitečná až za hrob

Je to tedy takové buď anebo. Buď chcete být dárcem orgánů (a nemusíte podnikat nic), nebo chcete být dárcem těla (a v tom případě doporučuji se o to začít zavčasu zajímat). Není však možné být obojí. Pokud nechcete být ani jedno, je to vaše věc. Ale je mi vás trochu líto.

Pro někoho je v rámci tohoto rozhodnutí nejnáročnější skutečností fakt, že vaše tělo od okamžiku smrti již patří obdarované instituci. Ta si pro něj v nejkratším možném termínu přijede a na své náklady ho odveze k dalšímu „zpracování“. A nejkratší možná doba pro návrat ostatků (popela) rodině jsou cca tři roky, protože první rok se konzervujete a až po důkladném nasáknutí jste teprve vhodní k nějakým výkonům. Je tedy důležité sdělit svým nejbližším, že pro případné rozloučení již nebude tělo k dispozici. Paradoxně je však toto přesně ta otázka, která trápí mnohem více potenciální pozůstalé, než samotného nebožtíka. I na tuto situaci je však možné se předem připravit. Třeba uschovaným pramenem vlasů.

Moto dárcovských programů: „Není většího daru života, než darování těla po smrti.“ ve mně tak dlouho rezonovalo, až jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Snad mají kádě i na žirafy.

Už teď jsem chronicky nemocná a své drahocenné orgány si celkem systematicky dojebávám nejrůznějšími výzkumnými šmakuládami a povolenými dryáky na bolest, kvůli kterým nemůžu ani dávat krev. Dost silně tedy pochybuji, že by někdo stál o ty mé fermentované ledviny, játra nebo slinivku. A v tom případě mi dává mnohem větší smysl, ať se na té bezduché hroudě masa a kostí, která ze mě po smrti zbyde, klidně někdo něco naučí nebo vyzkoumá.

Rozhodně to vypadá jako lepší finiš, než bez užitku blafnout v peci při 900 °C a pak se nechat shrnout hrabičkami do plechovky.