koníčky Archivy - Dřepim doma

Zimohrad

admin — Sat, 24 Aug 2024 08:22:16 +0000

o tom, jak se nestaví dům V létě roku 2013 jsme si s manželem koupili řadový domek postavený léta páně 1924. Hledání „toho pravého“ má vždycky svá úskalí. Ať už se jedná o dům, partnera nebo olivový olej do salátu. Podobných ruin jsme tedy navštívili bezpočet a vždycky jim k té pomyslné dokonalosti něco scházelo. Tomuhle domu ale chybělo úplně všechno. Byl nabízen v exekučním prodeji (takže mega moc starostí s nákupem a vylifrováním původního obyvatele), majitel tam žil jako poustevník (takže dům byl odpojený od sítí a od sklepa až po půdu zarovnaný bordelem), nebyl v původním stavu (takže byl od sklepa až po půdu rozvrtaný jak švýcarský sýr) a měl podkopané všechny základy (takže vážně hrozilo, že nám celý spadne na hlavu ještě před tím, než vůbec s něčím začneme). Ale byl suchý a první, u kterého jsme si zapamatovali číslo popisné. Což by si jistí lidé mohli vyložit jako znamení osudu. Nám se na něm nejvíce líbilo, že se majitel jmenuje Stárek. I s obyčejnou vysokou školou života je však každému na první dobrou jasné, že tohle stavení koupit nebyl tak úplně dobrý nápad. Vykřesat z té staleté barabizny, s dva metry hlubokou dírou uprostřed obýváku, skutečný domov, nás stálo spoustu sil. První tři roky jsme jeli jak kuny ve střeše a pravděpodobně se to podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu. Práce, stavba, najíst, spát. A takhle pořád dokola. Migréna, nemigréna. Tu jsem lupla prášek, tu další a jelo se dál. Program „nalajnovaný“ na měsíce dopředu a jediný přípustný voraz byl Karlovarský filmový festival. Když si zpětně prohlížím fotky ze stavby, nevěřím vlastním očím. Do něčeho takového se můžou pustit jen úplní šílenci. Od té doby to každému s podobně inteligentním nápadem neúnavně rozmlouváme. Dům za všechny prachy Když se po letech zamyslím, co na tom celém procesu bylo vlastně nejhorší, težko se mi z nabízených možností vybírá. Jestli to, že jsme měli se stavbou domu nulové zkušenosti. Že jsme se do toho pustili, i když můj zdravotní stav říkal „kupte si byt v paneláku a čumte z okna na koleje“. Že jsme si koupili ruinu jak z bitvy o Zimohrad, ze které nám zbyly jen obvodové zdi. A nebo, že jsme na celou tu srandu neměli finance, protože dům jsme sice zaplatili kačkama ze stavebního spoření. Ale na samotnou rekonstrukci nám banka byla ochotná půjčit jen jeden milion korun. JEDEN MILION. A to navíc pouze jako neúčelový úvěr za mnohem vyšší úrok. Hypotéku nám totiž tehdy nechtěl dát nikdo. Student doktorského studijního oboru a člověk zaměstnaný na univerzitě na dvouletou pracovní smlouvu nejsou z pohledu banky zrovna klienti s perspektivou. I když invalidní důchodce a OSVČ jim pravděpodobně nebude za rok a půl znít lépe. A tak jsme se v tom plácali a učili se stavět dům z videí na Youtube. Vše při přísném dodržení zásad Paretova pravidla, poměru „cena/výkon“ a za málo peněz hodně muziky. Při tom všem nám však pomohla rodina a kamarádi. Skupina neuvěřitelně šikovných a pracovitých lidí, která se za těch deset let rozrostla na číslo převyšující 70 osob. Přes všechny ty hrůzy, které tady na nás během rekonstrukce vybafli, si můžeme vlastně gratulovat. Mít okolo sebe partu kamarádů, kteří jedou místo vandru v Jeseníkách kopat odpad na Zimohrad, je totiž absolutně nevyčíslitelnou životní hodnotou. K tomu máme super sousedy a nádhernou zahradu. A to nejlepší na závěr – nehrozí tu povodně a není slyšet hlavní silnice ani železnice, což je ve Třebové téměř nemožné. Takže možná bylo mnohem lepším řešením, to hned na začátku celé prohnat bourací koulí a pak projet bagrem. Ale nakonec jsme moc rádi, že ten Zimohrad máme.

Článek Zimohrad se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Užitečná

admin — Sat, 27 Jul 2024 18:22:23 +0000

o sebehodnotě „Vždyť jsi sama sestavila skoro celou zahradní houpačku a vyprala, usušila a poskládala tři pračky prádla,“ odvětí mi s výrazem značného nepochopení. „To jo, no. A ještě jsem vlastně tři hodiny pracovala do práce a zalila zahradu,“ zamyslím se a manžel jen kroutí hlavou. „Teď si naopak připadám já, jakobych celý den proflákal,“ zabručí nevrle pod vousy a raději si jde udělat večeři. Kde se to bere, ten pocit, že dělám málo? Když je mi blbě, tak je mi prostě blbě. Ale den, který bych charakterizovala jako „dobrý“, je pro mě v tomto ohledu nekončící zkouškou. Hledání rovnováhy mezi optimálním využitím času a snahou to nepřepálit je totiž těžší, než se zdá. Do toho nechtěného „blbě“ se to totiž umí překlopit eins zwei. Málokdy však večer usínám s pocitem, že jsem to zvládla a svůj čas rozumně využila. Buď mi přijde, že jsem se až příliš moc válela, anebo že jsem to s tou prací přehnala. Mezi těmito protipóly by se však horko těžko protáhla zubní nit, jak blízko u sebe stojí. Primární skupina pocitů vychází jednoznačně ze života v rodném domě. Od rodičů jsem byla zvyklá, že se dělá, dokud je co dělat. Ale (jak moudří vědí) na baráku je vždycky co dělat. Takže si mé mladší já odneslo do života poznatek, že normální je prostě pořád něco dělat. Protože „dělání, dělání, všechny smutky zahání“. Navazující skupina pocitů vychází z mé neutuchající touhy být užitečná. A jako v předešlém bodě, i tento pocit vychází z dětství. A ano, opět to souvisí s rodinou a s výchovou. Což už nějakou dobu vím, ale stále se s tím učím pracovat. Bez výčitek a bez lítosti. Rodiče mě totiž vychovali se svým nejlepším vědomím. Je na mě si v dospělosti zpracovat, že mi v té jejich formě výchovy něco scházelo. Laťky S přibývajícím věkem se moje osobní laťka potřeby užitečnosti naštěstí snížila z úrovně pro skoky o tyči na laťku, která jde překročit v žabkách. V současné době už jsem pouze dobrovolnicí organizace Migrena-help, členkou městské Komise pro životní prostředí a členkou ZO ČSOP Podorlicko Česká Třebová. Poslední roky je však moje činnost pro tyto instituce značně limitována aktuálním zdravotním stavem. Úplně utnout to však neumím. A asi to ani není potřeba. Občanskou zodpovědnost vnímám jako velice důležitou součást života každého člověka, bez ohledu na postavení, vzdělání nebo zdravotní stav. Jsem přesvědčena, že v naší společnosti je opravdu téměř každý schopen přispět více, než bezduchými komentáři na sociálních sítích. I kdyby to mělo být jen posláním peněz na dobrou věc nebo sebráním bobku po vlastním psovi. Jelikož však občanské aktivity nejsem schopná vykonávat v takovém rozsahu, jako by mi bylo blízké a přirozené, kompenzuji si potřebu užitečnosti jinde. Bohužel pro mě a mé okolí se snažím být užitečná alespoň doma. Protože tam prostě dřepim nejvíc. Stále však doplácím na to, že neznám míru. Většinu času mám dost silný pocit, že toho nedělám dost. A následně si kladu vyšší cíle, než mohu reálně splnit. „Momentálně se chystám natřít nářaďový domek, zrenovovat dřevěná lehátka, poskládat kovové regály do sklepa, vysířit a vymalovat sklep a vytapetovat horní pokoj.“ Co na to říct? „Jsem užitečná, tedy jsem,“ uzavřela mou obšírnou sebeanalýzu terapeutka. „Ano. Jsem.“

Článek Užitečná se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Na houby

admin — Mon, 15 Jul 2024 21:45:07 +0000

o létě „Za půl hoďky sem u tebe“ stanoví mi časový rámec na vykopání se z postele. „Dobře,“ odsouhlasím výlet do lesa a dalších pět minut přemýšlím, jak se mi tohle sakra stalo. Houbaření mi ale zní tak strašně povědomě a blízce. Pohodová a nenáročná aktivita, kterou bez problémů můžu provozovat celé léto. Jako třeba opekání špekáčků, koupání v rybníku a pečení koláče s vlastnoručně natrhanými borůvkami. Jenže ve skutečnosti se jen upínám na vzpomínky na dobu dávno minulou. Na prázdniny na chatě u babičky, kdy chození na houby bylo stejně neodmyslitelnou činností, jako koukání na Vinnetoua, vaření na kamnech a večerní posezení s kytarou u táboráku. Reálně jsem nehoubařila celou věčnost. Ani jsem nešla do lesa s konvičkou na borůvky nebo s vozejčkem na dříví, nekoupala se s kačenama v rybníku ani nevařila oběd na kamnech. Protože je to celé posledních pár let tak trochu na houby. Když je to na … Chatu po babičce už roky obývá jiná rodina a já jsem štípání dříví k táboráku vyměnila za ježdění se sekačkou po zahradě a večerní zalévání kanadských borůvek. Zvládám jen činnosti, které mám přímo pod nosem. A jít do lesa na borůvky, vykoupat se v rybníku nebo vyrazit na houby zní jako aktivity, které vyžadují nějakou úroveň plánování. A jestli mi jde něco ještě hůř, než činnosti výše uvedené, tak je to právě plánování. Nebo plánování v létě. Možná by však mohla být cesta k „užití si“ léta právě to odpoutání se od plánů a jejich následného rušení. Zkusit prostě jen být a spontánně se vrhat do věcí, které mi zdravotní stav dovolí. Pro člověka, který ze srdce miluje „mít plán“ je to velký životní krok. A nesnadný. Nemá však cenu lpět na vzorcích, které nefungují. Bez ohledu na to, zda se podle nich člověk dříve řídil a fungovaly. Život je totiž přesný součet náhod. A tyto náhody umí postavit věci na hlavu. V mém případě úplně doslova. „Co neseš?“ zeptal se mě manžel, když jsem se vrátila domu s rozzářenýma očima. „Nic. Houbu jsem nenašla žádnou a borůvku jednu. A tu sem rovnou snědla,“ zubim se, ale po typicky fialovém úsměvu není ani památky. Jak by taky po jedné borůvce mohlo. „Tak to byl pěkně na houby na houby vejlet,“ zašklebí se na mě. „Bylo to super,“ odvětím se širokým úsměvem a rovnou hodím mokrého psa do vany. Ke štěstí mi totiž stačí, když to není na ho*no.

Článek Na houby se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Šary Vary

admin — Wed, 10 Jul 2024 21:01:17 +0000

o MFFKV Od roku 2009 jsem nevynechala ani jeden ročník MFFKV a hrdě sama sebe označuji jako „seniorního baťůžkáře“. Dva ročníky jsem zvládla s ortézou na noze, jeden na invalidním vozíku s nechodící sádrou a jeden s žádostí o ruku. Nějaká bolavá hlava (nebo bříško) mě rozhodně zastavit nemůže. Minimálně mě nemůže zastavit v tom, tam jet. Co se bude dít dál, už je vůle boží. Nebo tak něco. Festival trvá devět dní a termín si blokujeme v kalendáři rok dopředu. Za těch devět dní se toho dá stihnout opravdu hodně a v zásadě záleží jen na tom, za jakým účelem do Varů jezdíte. Ač se totiž může z některých nejmenovaných médií zdát, že hlavním smyslem festivalu jsou párty s prsaticema, stále sem většina akreditovaných účastníků jezdí hlavně kvůli filmům. Dávno však odzvonilo ročníkům, kdy jsme chodili na pět filmů denně a nocovali na karimatce ve školní třídě s dalšími 23 baťůžkáři. V našem věku už si to člověk musí udělat hezký. Takže žádné spaní ve frontě u pokladen, ale pěkně rezervace lístků přes aplikaci. Žádné studené bagety ve frontě, ale pěkně oběd a večeře v klidu a pohodě s kamarády. A u stolu s příborem. Žádné filmy do dvou do rána a pak první v devět. Ale pěkně alespoň 12 hodin na klidný spánek a pohodovou snídani. Žádné tři filmy povinně na lístky a pak ještě minimálně další dva vystát (protože bez toho jsme to tu promarnili). Ale pěkně maximálně tři filmy za den, s dostatečným rozestupem na vstřebání dojmů. Jeden by si řekl „nádhera“. Ale je v tom samozřejmě háček. Migréna si totiž nebere přes festival dovolenou. Spíš naopak. Nevzdám to! Jako naprosto zásadní faktor pro míru „užití si“ MFFKV má v mém případě vliv počasí. Kdo by to byl čekal. Většinou totiž bývá vedro jako prase. Všichni jsou sice spokojený jako grilovaná selata, promenádují se ve stylových kloboucích po kolonádě, s lahví bublin leží v parku před Thermalem a libují si tu nádhernou festivalovou pohodu. Jen já ležím skoro celou dobu na bytě s namočeným kapesníkem na hlavě a za celý festival vidím průměrně 4 (slovy čtyři!) filmy. Až na ten vzácný rok, kdy celou dobu lilo. Hnusně bylo, že by psa nevyhnal. Venku asi osm stupňů. Všichni smutný, že se nedá slunit s drinkem před Thermalem, ukazovat opálený nohy a dělat si cool fotky na Instáč. Jen já spokojená jako ta želva navštívila 14 filmů. Za celý festival se sice jedná o číslo značně podprůměrné, ale na mé poměry z posledních let lze tento výsledek považovat za fenomenální úspěch. Není těžké si spočítat, na kolik filmů jsme zvládli jít za festival za našich mladých let, na kolik filmů se dá teoreticky jít a v jakém nepoměru k tomu je moje současná přítomnost v promítacím sále. Počítat po festivalu, kolik mě stálo jedno promítání vzhledem k ceně akreditace, jsem si zakázala už před spoustou let. Cena jednoho lístku by totiž dosahovala ceny Labutího jezera v Národním divadle. Ve skutečnosti to však není důležité. Důležité totiž je to nevzdat. Někdy zvládnu dva filmy za den s prstem v nose. A ještě si zajdu na tu hnusnou vodu na kolonádu. Jindy hold nezvládnu jít tři dny po sobě ani do koupelny, natož do kina. Ale za rok tam stejně budu zas.

Článek Šary Vary se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Skládací metr

admin — Sun, 05 Nov 2023 07:48:42 +0000

o tom, že jsem tak trochu nešika Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty. Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry. Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji. Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku. Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení. Asi se štěstím Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie. „Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes. A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše. Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie. Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko. https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxia Na rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“. Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.

Článek Skládací metr se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Blejstra

admin — Thu, 28 Sep 2023 06:42:56 +0000

o ČSSZ, invaliditě a tabulkách „No to taky ne,“ reaguji dost rozmrzele. „Tak tomu nerozumim,“ je z toho už mamka evidentně celá zmatená. „Oni mi ho totiž sebrali úplně,“ říkám už značně rozrušeně a pak se rozbrečím jako želva. Pyrrhovo vítězství Long story short: v květnu 2022 jsem si na základě doporučení svých ošetřujících lékařů požádala o zvýšení stupně invalidity. O pár měsíců později jsem místo toho obdržela rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu, který jsem v té době měla. Proti tomuto rozhodnutí jsem podala námitky (protože proti samotnému posudku se odvolat nelze) a v lednu 2023 mi byl odebraný první stupeň invalidity vítězoslavně zase navrácen. Půlrok v totální nejistotě jsem zvládla jen díky manželovi. Jak takový fatální zásah do rozpočtu zvládají vážně nemocní lidé, kteří se nemají o koho opřít, si raději ani nedomýšlím. „Gratuluji k úpěchu,“ napsala mi tehdy personalistka z práce, když jsem jí o této skutečnosti zpravila. Celé toto několikaměsíční martýrium mělo pochopitelně vliv i na mojí práci v „chráněné dílně“. Jenže já se neradovala. Byla jsem smutná a naštvaná. Z toho, že se musím furt někde obhajovat, doprošovat, ponižovat a stejně se na mě dívají jako na simulanta. Z toho, že nadměrně zatěžuji systém, který zároveň není dizajnovaný na mou diagnózu. A z toho, že to málo energie které mám, nemohu věnovat něčemu užitečnému a duchaplnému. Co teď s tím? Pěkně poděkovat za milostivé navrácení toho, co jsem už měla? Přežívat na prvním stupni invalidity, nebo pokračovat v boji se systémem, který více trestá, než pomáhá? V náplni práce úředníků a posudkových lékařů je automatický předpoklad, že za hrbem každého kulhavého invalidy se ve skutečnosti schovává simulant s alergií na práci. Když tam však stojí nemocný jen sám za sebe, je to pro něj vysilující jako práce horského nosiče v Tatrách. A ponižující jak čivabčiči letící z vašeho talíře přímo do klína nejhezčího kluka na škole. Migréna vs. ČSSZ „Na tragickej život já jsem pes.“ Často si na tuhle větu vzpomenu. Není ale náhodou rozdíl v tom, jaké zastupuji plemeno? Chci se rvát jako rotvajler, ale ve skutečnosti jen kňučím na gauči jako pražský krysařík se zkaženejma zubama a s takovým tím límcem proti drbání kolem krku. Podle posledního posudku mám sice změněnou určující diagnózu, ale ani tak neshledala posudková lékařka ČSSZ důvod ke zvýšení stupně invalidity. A to i přes fascikl zpráv ošetřujících lékařů, které tvrdí pravý opak. Dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. vás migrény umí v pracovní činnosti omezit maximálně o 35 % a je tedy možné na tuto diagnózu získat maximálně první stupeň invalidity, a to i po přičtení (maximálně 10 %) za další diagnózy. Víc v tuto chvíli dle tabulek, které určují míru snížení pracovní schopnosti, získat nelze. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-359#f4031909 Po dalším kole neúspěšných odvolání se tak mojí jedinou možností stalo podání žaloby k soudu. Žaloby na ČSSZ. Ve výsledku je totiž jedno, jestli jste zaprcatělej vořech nebo bafan s hlavou jako kýbl. Když čokla zaženete do kouta, nemá jinou šanci, než se po vás ohnat. Límec nelímec. Když s touto žalobou člověk teoreticky uspěje, výsledkem není případné zvýšení stupně invalidity, ale pouze navrácení rozhodnutí zpět ČSSZ s doporučením k přepracování. Alespoň tak mi to bylo sděleno. A tak jsem v červnu podala žalobu. Výsledek je asi stejně nejistý, jako cokoliv, co se dělo do teď. Ale těžko už můžu něco ztratit. Pokusím se nějak obhájit před tříčlennou ministerskou komisí, projdu si dalším kolem revizního šetření, soudním stáním a když to všechno dobře půjde, možná budu vědět verdikt do vánoc 2023. Momentálně má však Ministerstvo práce a sociálních věcí požádáno o prodloužení tříměsíční lhůty na vypracování posudku. Takže kdo ví.

Článek Blejstra se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Masterchef

admin — Mon, 25 Sep 2023 18:34:44 +0000

o vaření a nejvděčnějším strávníkovi Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci. Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje. Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů. Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce. A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky. Vše až na ananas „Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem. „Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem. „Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace. „Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje. Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku. Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru. Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné. Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole. Raději se budu držet svých půlhodinových podivností.

Článek Masterchef se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Na zdraví!

admin — Sat, 02 Sep 2023 08:26:48 +0000

o alkoholu „A co piješ? Tak chceš třeba víno?“ nechtěl se dát tak snadno a zkusil brnknout na moravskou strunu. „Vlastně nepiju žádnej alkohol, ale díky. S vodou si úplně vystačím,“ odvětila jsem za nápadného cinkání dlouhou lžící a pošťuchování plátku citrónu plujícího na hladině. „No ale aspoň panáčka na zdraví si s námi dát musíš,“ postavil přede mě štamprli s nějakou domácí samohonkou a čekal, že si s nimi všemi přiťuknu. „Připiju si s vámi ráda, ale tohle si opravdu nedám. Ale děkuju,“ snažila jsem se stále o milou komunikaci. „Ty jo, co z toho života máš,“ zabručel nakonec sarkasticky, se značně nechápavým výrazem přesunul nalitého panáka k jinému nalitému panákovi a šel se raději družit jinam. Já vs. alkohol Pití alkoholu nikdy nebyla disciplína pro mě. Špatně ho odbourávám, necítím se dobře už po velmi malém množství a žádná z jeho variant mi nijak zvlášť nechutná. Ač jsem po něm nikdy v životě nezvracela, minimálně dvakrát mi nebylo úplně dobře. Můj největší alkoholový exces zahrnující vánoční večírek, tři piva, spaní na lavičce a odvoz domů městskou policií tu raději více rozpitvávat nebudu. V závěsu za ním se drží fotbalový ples v den mého svátku, který se po 12 panácích se všemi členy výboru stal poslední instancí pro jistý nejmenovaný bylinný likér z Karlových Varů. Pravdou ale je, že k pocitu opilosti mi až na výše uvedené výjimky vždy úplně bohatě stačilo jedno pivo a nijak zvlášť oslnivě jsem to nevnímala. Spíš jako něco obtěžujícího, čeho se chci zase co nejdříve zbavit. Když si k tomu člověk ještě přičte migrény a chronické bolesti hlavy, stane se ze samovolné intoxikace naprosto nežádoucí a nepochopitelný stav těla. Dle výzkumů patří alkohol (zejména víno) mezi nejčastější spouštěče migrény, cca u 29 až 35 %. Ataka se může spustit v řádu několika desítek minut až hodin, nebo může mít tzv. kocovinový efekt. Je však třeba odlišit alkoholovou bolest hlavy od migrény spuštěné alkoholem. https://is.muni.cz/th/xupue/Kamenska-Bolesti_hlavy_a_vyziva.pdf Osobně se tedy považuji víc jak deset let za abstinenta. Dva loky bublinek na oslavu příchodu Nového roku mě dle mého mínění neřadí ani do kategorie „piji alkohol příležitostně“. V českém prostředí tuto kolonku zaškrtnou spíše osoby, co si každou sobotu vožerou držku s kámošema. V zemi, kde schvaluje občasné pití alkoholu 70 % populace, není postavení člověka co „nepije“ úplně jednoduché. Dát si v restauraci vodu nebo džus bývá dražší než orosená dvanáctka a ještě si málokdy spolustolovníci odpustí poznámku typu „ty si nic nedáš?“ nebo „přece tady nebudeš sedět celý večer jen s vodou“. „Když chci snídat nanuka, budu snídat nanuka,“ běží mi v hlavě, ale mlčím a usmívám se. Tlak okolí i veřejného mínění je u nás opravdu veliký. Pití alkoholu není vnímáno jako neřest, ale národní sport. Je měřítkem vaší společenskosti a „divné“ je nepít. Nikoliv obráceně. Osobně však k pití alkoholu nemám sebemenší důvod. Bavit se zvládnu obstojně i bez něj, pocit alkoholového opojení ve svém životě nepostrádám a kocovinu mi bohatě vynahradí nevolnosti během migrenických záchvatů. Bohužel se stále najdou tací, kterým se musím ospravedlňovat. Nebo nemusím? Bablbam!

Článek Na zdraví! se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Ledovec

admin — Mon, 15 May 2023 10:52:32 +0000

o doktorátu, cestě na Antarktidu a vlastním egu „Ale vždyť jsi jezdila na ty kurzy tý mořský biologie,“ řekne a cpe bezhlavě do batohu mnou poctivě složená trička. „No a tam jsem taky zjistila, že ač by mě to bavilo, moje tělo je s tím v zásadním rozporu. Logicky to obnášelo plavení na moři a já se nezvládnu plavit ani po Slapech. A taky jsme trávili hodiny s vylovenym materiálem u mikroskopu a já už po 20 minutách blinkala na dvoře.“ „Co?“ vykulí na mě manžel nevěřícně oči, bo právě objevil další netušenou odnož mé božské kinetózy a na chvíli dokonce úplně přestal svou činností degradovat tu moji. Mořský biolog ze mě nebude „Z čeho ti prosím tě může být špatně při koukání do mikroskopu?“ „A kdy tys naposledy koukal do mikroskopu? Na základce na šlupku z cibule viď,“ zašklebím se na něj, on jen pokrčí rameny a vezme do ruky další kus oblečení. „Náhodou jsem měl mikroskop doma a čuměl jsem na svý flusance,“ řekne a nacpe si do batohu asi stopadesáté triko. „Není to tak snadný. Když něco hledáš, posunuješ vzorkem, permanentně přeostřuješ a oko se tomu musí stále přizpůsobovat. Proč myslíš, že jsem si nakonec vybrala na doktorát lesní inženýrství?“ „Ahááá, už to chápu. Les, stromy, pevná zem, žádná loď, žádnej mikroskop,“ tlemí se mi do ksichtu. „Přesně,“ přitakám mu a otírám si z tváří slzy od smíchu. „Nekecej a bal.“ Nebyla to sice tak úplně pravda, bo analýzy pro disertační práci jsem dělala v laboratoři laserové ablace na Masarykově univerzitě v Brně, ale rozhodně bylo na lesním inženýrství méně plavení na moři a koukání do mikroskopu než v mořské biologii. „Chceš si teda dodělat doktorát?“ vrátí se manžel ke svému úplně prvnímu dotazu, který mi položil asi před půl hodinou u prázdného zavazadla. Nevim, dál …. Tuhle otázku v sobě převaluji už skoro deset let, ale s každým rokem je mi to dokončení postgraduálního studia víc a víc vzdálené. Skončit po třech letech tvrdé práce s doktorátem jen kvůli tomu, že vám spadne za krk deska od stoupaček, když sedíte na záchodě, je fakt neuvěřitelně absurdní. Ale i takové věci se stávají. Možná bych si zasloužila nějaký zápis do knihy rekordů, bo v téhle disciplíně jsem jistojistě jediná. Na startu i v cíli. „Chci si dodělat doktorát?“ ptám se po milionté sama sebe, i když odpověď znám už dávno. „Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ odpovídám tomu protivnýmu Červíčkovi v hlavě. Usilovně se mi snaží nakukat, že pokud nedělám vědeckou práci přímo na univerzitě, bude mi doktorát platný asi jako řidičák. Ten totiž taky jen 20 let nosím v peněžence, ale za volantem jsem od té doby neseděla. Co na tom, že se s ním můžu občas pochlubit, protože tam mám fakt pěknou fotku. „Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ když nezvládám ani práci z domu na úvazek nula nula prd. „Jaké by sis tak představovala odpovídající zaměstnání, v tvém zdravotním stavu?“ ptá se Červíček, protože ví, že žádná odpověď neexistuje. Začíná mě pěkně srát. „Ale přece ty tři roky na doktorátu nezahodím! Vždyť už jsem měla všechny zkoušky hotové a rozepsanou disertaci,“ omílám si celé ty roky stále dokola. „Ale pak ses bouchla do hlavy a od té doby si za prvé nic nepamatuješ a za druhé tvůj svět už nikdy nebude jako dřív. Což mimochodem zahrnuje také fakt, že i kdyby existovala hypotetická šance, že ti to k něčemu bude, tak ty NEJSI schopná ten doktorát dokončit,“ říká Červíček. A já si pomyslím něco o jeho brzkém putování do míst, kam slunce nesvítí. Přiznání toho všeho je totiž fakt strašně těžké. „Nevím,“ odpovím manželovi, který už si pro mě mezitím začal chystat otázky na Asimovovy zákony robotiky, protože jsem vypadala, že se zrovna restartuji. Ledovec na moři nikdy nevidíš celý Vlastně je to dokončení doktorátu od začátku takový krycí manévr. Už od základky jsem snila o tom, že jednou pojedu jako vědecký pracovník na Antarktidu. Proto jsem šla na zemědělku na ekologii a na vejšku na ochranu a tvorbu krajiny. Proto jsem šla na doktorát a pracovala na univerzitě. Hlásila se s vědeckým projektem na cestu na Špicberky a pokukovala po místu v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Tři roky jsou totiž jen ta viditelná část. Ledovec vykukující nad hladinu. Všechny ostatní kroky, které mě k tomu snu měli přiblížit, jsou dávno skryté pod vodou. Ale jak se dá smířit se ztrátou něčeho, co jste si pečlivě hýčkali 15 let a stále věříte, že to není definitivně pryč? Stačí jen, abych se uzdravila a naděje, že se to všechno stane, přece umírá poslední. Tak se to říká, ne? Možná ale pomalu přichází čas nechat ten svůj ledovec roztát. „Víš co, zeptej se mě za pár dní, až nebudu schopná ani ráno vstát z postele. To bude ta reálná odpověď.“

Článek Ledovec se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Psyduck

admin — Fri, 12 May 2023 13:03:12 +0000

o Pokémonovi, kterého bolí hlava „Koukej, co sem ti koupila na ten váš pokémoní tábor,“ hrnu se s rozzářenýma očima k manželovi a dávám mu balíček s dárkem jen tak pro radost. „Chtěla jsem ti původně koupit tričko. Ale totálně jsem vyměkla,“ říkám upřímně, bo opravdu nejsem ochotná dát šest stovek za věc, kterou potenciálně rozdrbe na táboře za pár dní. „Tak co to je, když to není tričko?“ snaží se na mně vyzvědět obsah krabice, mezitím co bojuje s balicím papírem. „Neřeknu. To pak není překvapení,“ nechci se dát zlomit, i když do otevření dárku zbývají už jen vteřiny. „Waaaau, kšiltovka s Psyduckem. Děkuju,“ řekne manžel s upřímnou radostí v hlase a narazí si ji na hlavu. „S kým?“ zeptám se trochu nechápavě, bo co se týče Pokémonů, mám zásadní nedostatky ve vzdělání. Nikdy jsem neviděla ani jeden díl seriálu, hru nehraju, kartičky nesbírám, mangu nečtu a na sto procent vím jen to, že ten žlutý s červenými tvářemi je Pikaču. „Počkej, ty mi chceš tvrdit, že jsi mi tuhle čepici s tímhle konkrétním Pokémonem vybrala úplně náhodně?“ kulí na mě oči a já to čím dál víc nechápu. „No, byla to jediná věc s rozumnym poměrem cena výkon,“ pokrčím rameny. „No, ale TY seš Psyduck,“ odpoví a pravděpodobně si myslí, že mi to vysvětlil. Což je pochopitelně omyl, protože jsem v animácích skončila u Gumídků a Kačerů. To mi hlava nebere Psyduck je totiž Pokémon, jehož superschopnost je bolest hlavy. Sice moc nechápu, jak může být bolest hlavy superschopnost, ale zároveň úplně rozumím tomu, proč je základem jeho jména anglické slovo „psychic“. Protože ono to opravdu je celkem náročné na zachování duševního zdraví. Jen by mě opravdu zajímalo, jaká zvrhlá zrůda dokáže vytvořit „pohádkovou“ postavičku, kterou permanentně bolí hlava. Má nepřítomný pohled a když je příliš nervózní a stresovaná použije „migrénový útok“ a všechny paralyzuje bolestí hlavy. I když vlastně není úplně jisté, že ví, co dělá. Jak je možné, že z více než 700 existujících Pokémonů vyberu manželovi kšiltovku s jediným stvořením universa, které bolí hlava? To už je úplně mimo mé chápání. „Nelíbí se mu, když na něj někdo šahá, má rád vodu, občas vyvede něco hloupého a někoho u toho zraní. Nebo sebe,“ zubí se na mě s tím hloupým ptakopyskem na čepici a já jen čumím s otevřenou pusou. Reálně totiž popisuje mě. „Já jsem Psyduck!“ konstatuji rozpačitě a držím se rukama za hlavu. Pravděpodobně se ale někde stala chyba, protože na 33. úrovni se ze mě měl vyvinout Golduck. Vzhledem k tomu, že jsem už dávno na úrovni 37. a plovací blány na rukách ani rudý krystal na čele stále nemám, asi zůstanu ptakopyskem s bolavou hlavou na pořád.

Článek Psyduck se nejdříve objevil na Dřepim doma.