Na houby

o létě

„Sejrááá. Pojď s náma na houby,“ volala mi v sobotu ráno sestřenice.

„Jako, je mi dobře, ale teď?“ ptám se zachumlaná pod peřinou a hlavou mi běží včerejší neobezřetná vycházka do města, která mě stála večer ve společnosti migrény.

Že je venku zataženo totiž ještě nutně neznamená, že tam není úplně odporně.

„Za půl hoďky sem u tebe“ stanoví mi časový rámec na vykopání se z postele.

„Dobře,“ odsouhlasím výlet do lesa a dalších pět minut přemýšlím, jak se mi tohle sakra stalo.

Houbaření mi ale zní tak strašně povědomě a blízce. Pohodová a nenáročná aktivita, kterou bez problémů můžu provozovat celé léto. Jako třeba opekání špekáčků, koupání v rybníku a pečení koláče s vlastnoručně natrhanými borůvkami. Jenže ve skutečnosti se jen upínám na vzpomínky na dobu dávno minulou. Na prázdniny na chatě u babičky, kdy chození na houby bylo stejně neodmyslitelnou činností, jako koukání na Vinnetoua, vaření na kamnech a večerní posezení s kytarou u táboráku.

Reálně jsem nehoubařila celou věčnost. Ani jsem nešla do lesa s konvičkou na borůvky nebo s vozejčkem na dříví, nekoupala se s kačenama v rybníku ani nevařila oběd na kamnech. Protože je to celé posledních pár let tak trochu na houby.

Když je to na …

Chatu po babičce už roky obývá jiná rodina a já jsem štípání dříví k táboráku vyměnila za ježdění se sekačkou po zahradě a večerní zalévání kanadských borůvek. Zvládám jen činnosti, které mám přímo pod nosem. A jít do lesa na borůvky, vykoupat se v rybníku nebo vyrazit na houby zní jako aktivity, které vyžadují nějakou úroveň plánování. A jestli mi jde něco ještě hůř, než činnosti výše uvedené, tak je to právě plánování. Nebo plánování v létě.

Možná by však mohla být cesta k „užití si“ léta právě to odpoutání se od plánů a jejich následného rušení. Zkusit prostě jen být a spontánně se vrhat do věcí, které mi zdravotní stav dovolí.

Pro člověka, který ze srdce miluje „mít plán“ je to velký životní krok.

A nesnadný.

Nemá však cenu lpět na vzorcích, které nefungují. Bez ohledu na to, zda se podle nich člověk dříve řídil a fungovaly. Život je totiž přesný součet náhod. A tyto náhody umí postavit věci na hlavu. V mém případě úplně doslova.

„Co neseš?“ zeptal se mě manžel, když jsem se vrátila domu s rozzářenýma očima.

„Nic. Houbu jsem nenašla žádnou a borůvku jednu. A tu sem rovnou snědla,“ zubim se, ale po typicky fialovém úsměvu není ani památky. Jak by taky po jedné borůvce mohlo.

„Tak to byl pěkně na houby na houby vejlet,“ zašklebí se na mě.

„Bylo to super,“ odvětím se širokým úsměvem a rovnou hodím mokrého psa do vany.

Ke štěstí mi totiž stačí, když to není na ho*no.