Mořský vlk

o lodích, autobusech a nedokonalosti jménem kinetóza

„A blinkal si?“ ptám se manžela, když se vrátil domů po dvou týdnech plavby Středozemním mořem.

„Ne, ale asi první dvě hodiny mi bylo trochu špatně,“ postěžuje si mi, ale já jen vyprsknu smíchy.

„No, to je teda fakt hrozný,“ polituji ho sarkasticky.

„Jako upřímně – umřela bys tam,“ zhodnotí objektivně mé šance na přežití objevitelského dobrodružství.

„Já vim,“ přikývnu smířlivě a uvnitř jsem pěkně vzteklá na tu přiblblou vývojovou nedokonalost.

Od dětství je mi zle úplně ve všem, co se pohybuje. Auto, autobus, vlak, tramvaj, trolejbus, metro, letadlo, trajekt, ponorka i lodička na přehradě. Výjimkou je snad jen kolo a kůň, které však k nezbytné přepravě z bodu A do bodu B využívám naprosto minimálně.

Oblíbené dětské kratochvíle jako řetízkáč, houpačky nebo horskou dráhu řadím do samostatné kategorie mučících nástrojů mezi palečnici a španělskou botu. Kinetóza se mi však umí projevit i ve značně nečekaných životních situacích. Nemyslím si, že diváci běžně opouštějí kino kvůli nevolnosti způsobené sledováním automobilové honičky nebo záběrů točených ruční kamerou. Spíš proto, že se to prostě nedá.

Při nemoci z pohybu mozek vyhodnotí nesoulad v informacích od orientačních systémů těla jako počínající otravu a případné neurotoxiny z potravy (které tento stav podle něj způsobují) se pokusí vyvrhnout z těla zvracením.

Pasivní pohyb je pro lidstvo „přirozený“ až od vynálezu lodě a jízdy na hospodářských zvířatech, tedy pouhých cca 150 až 200 generací. Záleží tedy, zda jste z větve, která se tomu již za proběhlá staletí zvládla přizpůsobit anebo zda vám byl dán do vínku citlivější vestibulární aparát. Jako mně.

Vzhůru na palubu

Když tedy kamarádi přišli plní elánu s nabídkou, ať se s nimi plavíme českou replikou brigy z 18. století La Grace, byl manžel nadšený a já smutná. Při naší poslední plavbě po moři jsem totiž blila jako šakal. Dvouhodinová cesta obřím trajektem, moře jako zrcadlo, já v sobě půl Kinedrylu a stejně jsem většinu času objevovala zelená jak sedma kouzlo lodních záchodků.

„To máš jen v hlavě. Když se pokusíš to změnit, podaří se ti to přenastavit,“ radil mi před lety kamarád a já si začala při každé cestě vlakem z práce sedat proti směru jízdy a u toho si číst časopis. Vydržela jsem to asi tři týdny. Možná to chtělo vydržet déle, ale můj organismus snášel každodenní žaludeční nevolnost spíš čím dál hůře. K přenastavení mozku nedošlo. Kinetóza zůstala.

Mám pocit, že jsem už proti nemoci z pohybu vyzkoušela úplně všechno, co existuje. Tabletky, žvýkačky, čípky, homeopatika, jíst, nejíst, pít, cucat. Kdyby to však bylo možné, koupím si akcie firmy vyrábějící Kinedryl. Proti nevolnosti mi to sice nepomůže, ale aspoň bych na tom něco trhla. Bezkonkurenčně jsem jeho největším odběratelem.

Můj manžel je naopak rozený mořský vlk. Ve vousech se mu třpytí krystalky soli, v pruhovaném tričku leze do plachtoví a sedíce na houpající se palubě popíjí z lahve kubánský rum a čte si knížku.

Já se v autě nemůžu ani podívat do mapy.