Vlasy

o mytí hlavy

„Dneska by to šlo,“ říkám sama sobě s nezměrným optimismem, když ráno vstávám bez pocitu, že se mi někdo snaží v hlavě nafouknout balón. Jenže než se k TOMU dostanu, je všechno jinak.

„Achjo,“ povzdechnu si, když mi po dvou hodinách dojde, že z toho zase nic nebude.

Dnes je to 18 den od chvíle, kdy jsem si naposledy umyla vlasy.

Tato naprosto běžná denní činnost pro mě totiž představuje nadlidský výkon.

Z dřívějška jsem sice byla zvyklá umývat si své vlasy jen jedenkrát týdně, ale současný stav už přijde přes čáru nejen náhodným neznámým lidem v sámošce, ale i mně. A to už je co říct.

Bohužel, ty vlasy vždycky na té hlavě tak nějak vyčnívají a strašně těžko se kamuflují.

Máničky už bylo dost

S hřívou do půl zad se toho dalo dost ošulit spletením či stažením do culíku. Ale s krátkým mikádem to za prvé nejde a za druhé to nejde. Takže prostě po nějaké době holt vypadám jako holka s mastnou hlavou. Což ale naštěstí vidí většinu času jen pošťačka, pán co odečítá vodoměr a ten s pizzou. Manžela nepočítám a jiný lidi se snažím oklamat letním maskovacím kouzlem „kloboukto“ nebo zimním „kulicháro“.

Shodit dlouhé háro jsem se rozhodla po úrazu krční páteře v roce 2013. Vlasy do půl zad byly až příliš velkou zátěží a navíc jsem byla z péče o ně po dvaceti letech celkem otrávená. V nejmenovaném pražském kadeřnictví mi tedy odstřihnuli 50 centimetrů přírodních blond vlasů a snad je i použili na něco užitečného.

Krátké vlasy jsem předtím měla naposledy před nástupem povinné školní docházky. Tehdy musela moje maminka na operaci a já byla na pár dní u prarodičů. A zatímco si moje maminka vychutnávala benefity porevoluční nemocniční péče, já absolvovala spolu s babičkou svou první návštěvu u kadeřnice.

„A nechtěla by to Alička taky trochu zkrátit?“ slyším jak dneska otázku od paní s nůžkami. V zapadlém pánském holičství na náměstí stříhala babičku její kamarádka.

„Má to hrozně přerostlí, viď?“ odvětil hlas zpod sušící helmy. Pro matku dvou synů a ženu vojáka byly dlouhé vlasy dobré tak akorát pro „máničky“.

Moji maminku pak při pohledu na okudlanou dceru málem odvezli zase zpátky do nemocnice a já si tento životní okamžik mohu připomínat díky fotografii z první třídy, na které vypadám jako roztomilý blonďatý chlapeček.

Zítra to stačí

Celé je to vlastně taková matematická rovnice. Plus mínus sedm dní v měsíci nefunguji vůbec, a je mi tudíž zároveň úplně jedno, jak vypadám. Teoreticky by mi tedy mělo zůstat dost dní na řešení této drobnosti. Jenže dalších plus mínus 15 dní mi není úplně dobře, takže se už preventivně vyhýbám všem aktivitám a činnostem, které by to mohly ještě zhoršit. Druhý den po migrenickém záchvatu si prostě nepůjdete mydlit hlavu nebo fénovat vlasy. A nechat si nevyfénované vlasy může člověk možná v létě na koupališti, ale ve všech dalších případech bych si zadělala tak akorát na pořádnou rýmu.

Navíc mi opravdu nestojí za to, ležet celý večer s modrým chladícím gelem na čele jen proto, že jsem se styděla za mastnou hlavu. O to víc, že orosený pytlík je zhouba jakéhokoli účesu a celá snaha přijde za jednu takovou noc úplně vniveč.

S tím vším na mysli si pak člověk sakra rozmyslí, zda strčit hlavu pod sprchu už dnes anebo to raději nechat na zítra. Bohužel se to odložení „na zítra“ může někdy nepěkně protáhnout. I když svůj vlastní rekord v délce dvou měsíců z mého „želé“ období se překonávat nechystám.

Suma sumárum – když si člověk dá celou tuhle rovnici dohromady, výsledkem je mastná hlava s jednou neznámou. Zítra?