Horší, když se nechce, než když se nemůže
o tom, jak mě (ne)vezla sanitka
Minulý týden jsem skončila v jedné nejmenované české nemocnici.
Prvotním důvodem tentokráte nebyla migréna, ale břichabol. V jednu hodinu v noci si mě naložila rychlá pro zvracení s příměsí krve.
„To jsme jeli přes Paříž?“ vykřesala jsem ze sebe po nekonečných 30 minutách problitých v sanitce, ze samé úlevy, že nezhynu bídnou smrtí někde mezi poli.
Na příjmu mě čekalo klasické prohmatávací a prosvěcovací kolečko zakončené informací o přijetí na chirurgické oddělení.
„Nic jiného jsem ani nečekala,“ říkám vysokému lékaři s vírou, že ta hrůza snad už brzo skončí. Nemocniční kapačky jsou zázrakem na úrovni tekoucí vody z kohoutku.
Skutečnou zkouškou vůle a sebeovládání se tak stalo až následujících 36 hodin o hladu.
„Nechcete alespoň banán nebo přesnídávku?“ snaží se mi v mém utrpení ulehčit paní na vedlejší posteli. Myslí to dobře, ale já ze své podstaty v nemocnici prostě dělám, co mi řeknou. Nezvládnu do sebe nacpat ovocnou hmotu a pak se teoreticky tvářit, že opravdu nemám zdání, proč zase zvracím.
Těžko tedy říct, jestli se mi v té době žaludek kroutí bolestí z hladu nebo z jiného důvodu. Ale jsem zvyklá jíst každé dvě hodiny. Raději menší porce a častěji, než se třikrát za den narvat k prasknutí. Jako migrenik navíc hladovění velice špatně toleruji.
Vynechá-li migrenik jídlo, může si vyvolat záchvat migrény. Při hladovění klesá glukóza, narůstají hodnoty inzulínu a takový stav může spustit záchvat. Hypoglykemie má vliv na tonus mozkových cév, proto může být příčinou migrény. Mozek migrenika navíc špatně toleruje změny.
https://theses.cz/id/47z62n/Bakal_sk_prce_-_Zuzana_La_t_vkov.pdf
Není tedy překvapením, že se mi druhý den večer rozjela migréna.
Super. Takže další kolo nevolnosti, bolesti a kapaček.
Hlava 22
„Tak dnes vás pustíme domů. Nic závažného se nezjistilo, takže nemá cenu vás tu déle držet,“ řekl mi třetí den ráno na vizitě ošetřující lékař.
Bylo mi sice furt celkem blbě, ale zároveň jsem byla po třech dnech v nemocnici vlastně ráda, že už pojedu domu.
„Mohu tedy poprosit o sanitku. Nemá pro mě kdo přijet,“ poprosila jsem a jen se štěstím přežila spalující pohledy devíti párů očí, které mě v tu chvíli sežehli, jak kdybych je požádala o krev novorozeňat.
„Proč?“
„Nemůžeme vás převést do jiného kraje.“
„Já vím, že můžete.“
„Ale vy nejste po operaci.“
„Nemusím být po operaci. O přidělení sanitky rozhoduje ošetřující lékař na základě aktuálního zdravotního stavu.“
„My jsme vás přijali pro bolesti břicha a to už je v pořádku. Nemůžeme vám dát sanitku pro migrénu, protože jsme vás pro ni nepřijímali.“
„Ale já s tou migrénou rozhodně nezvládnu jet vlakem nebo autobusem.“
„Tak si zaplaťte 3000,- a odveze vás soukromá sanitka.“
„Vypadám jako někdo kdo má 3000,- na sanitku?“
„Vaše sociální situace bohužel není náš problém. Můžeme pro vás udělat to, že tu můžete zůstat do zítřka, než si nějaký odvoz seženete.“
„A to je ekonomičtější, než mi dát se záchvatem migrény sanitku domů?“
„Rozmyslete si to a pak nám řekněte, jak jste se rozhodla. Nashledanou.“
Funkční nesystém
Nemocnice je místo, kde se většinou cítím úplně nejvíc bezbranně. Pět lékařů a čtyři sestry vždy dokázali najít důvod, proč ve svém zdravotním stavu nemohu dostat sanitku domů. A já jsem ve svém stavu nezvládla více, než uvedenou konfrontaci.
Ač jsem před rozhovorem s lékaři mluvila přímo s pracovnicí pojišťovny, která mi sdělila, za jakých okolností mám nárok na sanitku, nebylo mi to nic platné. Nechtěli mi jí dát, a tak mi jí prostě nedali. A já nebyla ve stavu si zarputile trvat na svém.
Ironií je, že české zdravotnictví navzdory výše uvedenému skutečně funguje.
Jen je občas prostě o hodně horší když se nechce, než když se nemůže.
Sanitka mě nakonec domů neodvezla. Stačilo „157“ telefonátů, trocha sebeponížení a do večera jsem byla doma.
Je však takové zacházení s pacientem stále ještě nutné?