terapie Archivy - Dřepim doma

Cuketu?

admin — Fri, 09 Aug 2024 12:56:43 +0000

o zapeklité otázce Kam se hnete, tam vám ji cpou. Útočí na vás nejen z letáků obchodních řetězců a facebookových účtu přátel, ale ze zahrad sousedů, z dřevěných přepravek u babičky, z plátěných tašek kolegyň v práci i z pod kimona sparingpartnerů v GYMu. Invaze zelených obrů z čeledě Cucurbitaceae. Ne okurková, ale cuketová sezóna. Tak by se jí mělo říkat. I manžel včera večer jednu cuketu donesl. Z tréninku brazilského jiu-jitsu. Prý vzal schválně tu nejmenší a raději rovnou utekl, aby na něj náhodou ještě nějaká pruhovaná mrcha nezbyla. Je to to výjimečné období v roce, kdy se nejčastější otázka na mého manžela modifikuje na zeleninu. „Ahoj, jak se Ali“ Není jednoduché žít po boku člověka s chronickým onemocněním. Každý den se o něj strachujete. Nevíte, co bude, s čím se vzbudí, jaký bude jeho den. A to nejhorší? Neumíte mu s jeho trápením pomoci. Můžete pohladit, podpořit slovem, donést léky nebo kus žvance, pověsit prádlo, vyvenčit psa nebo vyklidit myčku. Ale při tom všem náhradním plnění jste stále úplně bezmocní a na to zásadní se můžete jen dívat. Ač je pro nemocnou osobu veškerá opora partnera nedocenitelná on sám často svou pomoc bagatelizuje a cítí se provinile, že toho neumí pro druhého udělat více. „Tak jak je na tom Ali?“ je ve skutečnosti nejčastější otázka, kterou manžel dostává na úvod setkání. Od rodiny, kamarádů, kamarádů kamarádů, v bance nebo třeba od paní učitelky ve škole. Výjimkou je snad jen revizor pražského metra a divný pán na parkovišti s kasičkou na peníze do sbírky pro nevidomé děti. Manžel však není „Ali“, není moje nemoc. Přes to velké břímě, které spolu se mnou nese, má svou vlastní část života, své koníčky, práci, kamarády, sny. Čte spoustu divných knížek a pak o nich píše do nejmenovaného časopisu, vede klub deskových her, jezdí na elfí tábory nebo s trochou toho měkčeného násilí seseká pár skřetů. Člověk se mu nemůže divit, že si občas přeje být jednoduše jen sám za sebe. A ne za tu druhořadou nezajímavou cuketu.

Článek Cuketu? se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Užitečná

admin — Sat, 27 Jul 2024 18:22:23 +0000

o sebehodnotě „Vždyť jsi sama sestavila skoro celou zahradní houpačku a vyprala, usušila a poskládala tři pračky prádla,“ odvětí mi s výrazem značného nepochopení. „To jo, no. A ještě jsem vlastně tři hodiny pracovala do práce a zalila zahradu,“ zamyslím se a manžel jen kroutí hlavou. „Teď si naopak připadám já, jakobych celý den proflákal,“ zabručí nevrle pod vousy a raději si jde udělat večeři. Kde se to bere, ten pocit, že dělám málo? Když je mi blbě, tak je mi prostě blbě. Ale den, který bych charakterizovala jako „dobrý“, je pro mě v tomto ohledu nekončící zkouškou. Hledání rovnováhy mezi optimálním využitím času a snahou to nepřepálit je totiž těžší, než se zdá. Do toho nechtěného „blbě“ se to totiž umí překlopit eins zwei. Málokdy však večer usínám s pocitem, že jsem to zvládla a svůj čas rozumně využila. Buď mi přijde, že jsem se až příliš moc válela, anebo že jsem to s tou prací přehnala. Mezi těmito protipóly by se však horko těžko protáhla zubní nit, jak blízko u sebe stojí. Primární skupina pocitů vychází jednoznačně ze života v rodném domě. Od rodičů jsem byla zvyklá, že se dělá, dokud je co dělat. Ale (jak moudří vědí) na baráku je vždycky co dělat. Takže si mé mladší já odneslo do života poznatek, že normální je prostě pořád něco dělat. Protože „dělání, dělání, všechny smutky zahání“. Navazující skupina pocitů vychází z mé neutuchající touhy být užitečná. A jako v předešlém bodě, i tento pocit vychází z dětství. A ano, opět to souvisí s rodinou a s výchovou. Což už nějakou dobu vím, ale stále se s tím učím pracovat. Bez výčitek a bez lítosti. Rodiče mě totiž vychovali se svým nejlepším vědomím. Je na mě si v dospělosti zpracovat, že mi v té jejich formě výchovy něco scházelo. Laťky S přibývajícím věkem se moje osobní laťka potřeby užitečnosti naštěstí snížila z úrovně pro skoky o tyči na laťku, která jde překročit v žabkách. V současné době už jsem pouze dobrovolnicí organizace Migrena-help, členkou městské Komise pro životní prostředí a členkou ZO ČSOP Podorlicko Česká Třebová. Poslední roky je však moje činnost pro tyto instituce značně limitována aktuálním zdravotním stavem. Úplně utnout to však neumím. A asi to ani není potřeba. Občanskou zodpovědnost vnímám jako velice důležitou součást života každého člověka, bez ohledu na postavení, vzdělání nebo zdravotní stav. Jsem přesvědčena, že v naší společnosti je opravdu téměř každý schopen přispět více, než bezduchými komentáři na sociálních sítích. I kdyby to mělo být jen posláním peněz na dobrou věc nebo sebráním bobku po vlastním psovi. Jelikož však občanské aktivity nejsem schopná vykonávat v takovém rozsahu, jako by mi bylo blízké a přirozené, kompenzuji si potřebu užitečnosti jinde. Bohužel pro mě a mé okolí se snažím být užitečná alespoň doma. Protože tam prostě dřepim nejvíc. Stále však doplácím na to, že neznám míru. Většinu času mám dost silný pocit, že toho nedělám dost. A následně si kladu vyšší cíle, než mohu reálně splnit. „Momentálně se chystám natřít nářaďový domek, zrenovovat dřevěná lehátka, poskládat kovové regály do sklepa, vysířit a vymalovat sklep a vytapetovat horní pokoj.“ Co na to říct? „Jsem užitečná, tedy jsem,“ uzavřela mou obšírnou sebeanalýzu terapeutka. „Ano. Jsem.“

Článek Užitečná se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Deska

admin — Thu, 22 Feb 2024 19:07:02 +0000

o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ. V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě. Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti. Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním. Člověk míní, život mění „Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím. „A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo. „Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí. „Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila. Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil. Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív. Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk. Jednoduché věci nejsou složité. Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení. Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“. „No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo. Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost. Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to. Chybami se člověk učí Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.* Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky. Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde! *Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.

Článek Deska se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Zpověď

admin — Sat, 30 Dec 2023 11:06:42 +0000

o cestě s kůží na trh Vydat své soukromí na pospas davu je totiž těžší, než si je většina z nás ochotná přiznat. „Upřednostnit ochranu vlastní identity nebo potenciální možnost někomu pomoci?“ To je otázka, kterou jsem si pokládala několik měsíců. Doménu jsem měla zaregistrovanou, články napsané, ale při snaze kliknout u prvního z dokončených textů na tlačítko „publikovat“ jsem vždycky dostala do ruky Parkinsonský třes, poblila se a úplně to vysrabila. Myslím, že podobné dilema řeší každý člověk, který jde s vlastní kůží na trh. A není žádný extra rozdíl v tom, zda se jedná o téma závislosti, nemoci, coming outu nebo výchovy malého člověka v normální lidskou bytost. Za vážně míněnou snahou o pomoc vždy musí být skutečný příběh s tváří. Některé věci ale není vůbec lehké napsat upřímně tak, jak skutečně jsou a jak se dějí. Ubránit se lstivému červíčkovi autokorekce, který mi při každém úderu do klávesnice našeptává do ouška publikovatelnou verzi příběhu, dává celkem zabrat. „Opravdu chceš napsat, že si nezvládáš mejt hlavu, ty šmudlo jedna?“ „Stěžuješ si na to, že seš celej den doma a spíš do devíti? Kňůůůů.“ „Budeš vypadat jako úplný pako, jestli na sebe práskneš, že neřídíš auto.“ „I ty hysterko. Antidepresiva a myšlenky na sebevraždu? To asi hodně toužíš po pozornosti.“ Budoucnost nejistá Každá zpověď nádavkem přichází ruku v ruce s pocitem jistého uvolnění a obav zároveň. A jak si tak spolu vykračují, potkávají na své pouti náhodné lidi s jejich vlastními zkušenostmi a názory. Někdy vás srdečně podpoří, někdy jen pozdraví a někdy přijdou s celým kánonem nevyžádaných rad a komentářů. „Děkuji a za odměnu posílám klíčenku,“ je nejosvědčenější reakce. Naštěstí nejsem žádná exponovaná osoba, politik, youtuber ani účastník televizní soutěže o vaření. Jenom holka s vážným neurologickým onemocněním, která by svou vlastní zkušeností ráda pomohla jiným lidem s podobným osudem. Ve výsledku je však jedno, jaké vás ke sdílení vlastního života vedou motivy. Jak dáte jednou něco na internet, už to tam prostě někde je. Každý obyvatel Světa je chtě nechtě zapojen do systému, který stojí a padá na informacích. A je vysoce pravděpodobné, že zatím ani neumíme dohlédnout, k čemu všemu může jednou sloužit moje fotografie ze svatby, informace o podpisu petice proti používání zábavní pyrotechniky nebo seznam shlédnutých filmů. Ale i kdyby sdílení mého života s chronickou bolestí mělo pomoci jednomu člověku, budu v tom vidět smysl. Snad mě kvůli tomu v budoucnosti nečeká domácí nadvláda toustovače s rychlovarnou konvicí.

Článek Zpověď se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Jen si tak trochu písknout

admin — Wed, 29 Nov 2023 18:19:28 +0000

o tom, jak mi život otravuje tinnitus „Takže neslyšíš,“ řeknu už spíš jen pro sebe a zkusím si ještě jednou zacpat uši a zase je pustit. Pííííííííííísk. Je to tam furt. V hlavě Tinnitus mě trápí od úrazu krční páteře. Nepříjemné chronické pískání v uších mi dělá trvalou společnost, ať pracuju, koukám na televizi či jdu spát. Na činnosti mu v podstatě nezáleží. Tinnitus je označení pro obtěžující zvonění, pískání, šelest, hučení, lupání nebo šumění v uších. Má různé mechanizmy vzniku i úrovně intenzity. https://www.solen.cz/pdfs/med/2011/09/09.pdf Na čem mu naopak opravdu záleží, je míra pozornosti. Čím více se totiž na neodbytné pískání zaměříte, tím více vám začne otravovat život. Jenže ignorovat tinnitus je jako snažit se ignorovat komára, který vám začne bzučet okolo hlavy, jen co zhasnete lampičku na nočním stolku. Možná vám na okamžik pomůže, když si přetáhnete peřinu přes hlavu. Ale to dotěrné bzučení tam stále někde je a dříve nebo později vás i ta peřina začne dusit. V konečném důsledku se můžete dostat až do velmi nepříjemné spirály, o které ví své například cestovatel Láďa Zibura. A dostat se z ní ven není úplně jednoduché. Nehuč! Když se otravné pískání objevilo v mé hlavě, absolvovala jsem obvyklé lékařské kolečko zakončené potvrzením diagnózy na foniatrii. Vzhledem k mechanismu vzniku však nebojuji s příčinou, ale s důsledkem. A boj je to skutečně nerovný, jelikož se snažíte ignorovat něco, co je s vámi 24 hodin denně. Při chronické bolesti hlavy je navíc člověk na jakékoliv ruchy doslova přecitlivělý, takže neodbytné pískání vnímá o to intenzivněji. „Prosím ztiš to, hrozně to řve,“ řeknu snad u každého filmu. Kina považuji obecně za brutálně hlasitá, na koncerty už vůbec nechodím, na kytaru nehraju a ze společnosti, ve které se baví více jak tři lidi, se raději nenápadně vytratím. Paradoxně k výše uvedenému nemůžu být v tichu. A tak mi doma ve smyčce jedou Přátelé, Teorie velkého třesku, Městečko záhad, Taková moderní rodinka, Most, Čtvrtá hvězda a Brooklyn 99. Notoricky známé odrhovačky, které mají za úkol překrýt otravné pískání a nedat mu prostor znepříjemňovat mi život. Někomu pomáhají zejména před spaním různé barevné druhy šumu, které jsou i doporučovány odbornou veřejností. Ale mně v zásadě jakýkoliv šum obtěžuje úplně stejně, jako tinnitus samotný. „Vopravdu žádný pískání neslyšíš?“ ptám se znovu asi o hodinu později, když manžel vyndává nádobí z myčky. „Vopravdu ne“ odpoví nabručeně a máchá u toho utěrkou. „Hodíš mi to na ksicht?“ zeptám se při pohledu na kus hadru opouštějící plavmo sevření pravé ruky a za vteřinu již huhlám zpod mokré pokrývky mého obličeje „A pomohlo to?“. „Ne. Taky tě furt slyším.“

Článek Jen si tak trochu písknout se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Proč vlastně?

admin — Wed, 25 Oct 2023 14:08:13 +0000

o touze žít a občasné touze tu nebýt Ať hodí plesnivým chlebem každý, koho to nikdy v životě nenapadlo. „Má můj život cenu?“ „Stojí mi to za to?“ „Proč to všechno dělám?“ Otázky života, vesmíru a vůbec napadnou někdy bez rozdílu úplně každého. ÚPLNĚ KAŽDÉHO! A ne každého ta odpověď uspokojí. Ale jak často někoho slyšíte nahlas reálně pochybovat o smyslu své existence? Člověku s takovými myšlenkami byste nejen naordinovali antidepresiva, ale pravděpodobně ho ve svěrací kazajce umístili do místnosti bez oken. Jenže pro osoby s chronickou bolestí může být samotný pobyt na světě tak náročný, že se myšlenky o významu bytí stanou jejich stejně neoddělitelnou součástí, jako bolest samotná. Antidepresiva v tomto umí udělat velký dobrý. Myšlenky se sice objevovat nepřestanou, ale změní se z úvah, zda jsou lepší prášky nebo skok pod vlak, na existenciální projekci na pozadí. Opustí rovinu proveditelnosti a přesunou se na úroveň suicidiálních rozvah bez tendence k realizaci. Jenže těžko se zbavíte depresivních myšlenek, když nesesekáte jejich původce. A pokud je tím původcem neodbytná mrcha v převleku chronické bolesti, nevyžene vám občasné nepopulární myšlenky z hlavy ani ten nejnamakanější princ na bílém koni s kapsami plnými kouzelných cukrátek. Moje poslední tři měsíce byly hrozné, ale zároveň plné naděje. Čekání na novou biologickou léčbu s antidepresivy se stalo mnohem snesitelnějším obdobím než to předchozí bez nich. Když jsem však pár dní po jejím podání skončila opět s těžkým záchvatem na urgentu, hodila moje hlava zpátečku přes ruční brzdu. A kola bludného kruhu se zase začala na plno roztáčet. Proč? Protože! „Mažeš se večer sajrajtem proti vráskám a přitom přemýšlíš, jaký je smysl tvého života s chronickou bolestí? Děvče, ty máš v hlavě slušnej galimatiáš,“ říkám si při pohledu do zrcadla, kde se odráží nejen tvář s vráskami jak oraniště po vysázení brambor, ale také obavy, tužby a očekávání. Mám pocit, že jsem za posledních pět let zestárla ve tváři o patnáct. Z pětadvacítky rovnou na čtyřicítku. A ani centimetrová vrstva krému tuhle proměnu nezvrátí. Tuplem, když ho zvládnu použít tak jednou za týden, což mu dává šanci na úspěch jako jednonohému na maratonu. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se však v tomhle případě moc aplikovat nelze. „Je to dobré znamení, že pro sebe děláš věci, které mají dlouhodobý horizont,“ uklidňuji sama sebe. Ale zároveň mi hlavou běží, že kdybych dneska usnula a zítra už se nevzbudila, vůbec by mi to nevadilo. Pravděpodobně se však zítra ráno vzbudím a život půjde dál. S vráskami, bolestí i nadějí. Proč? Protože i při té bídě je tu pořád člověk, pro kterého mi dává smysl se snažit. Protože manžel!

Článek Proč vlastně? se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Diagnóza

admin — Fri, 09 Jun 2023 18:11:52 +0000

o škole a rozpoznání dyslexie Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel. Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku. První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou. Přechytralá, otravná a vlasatá Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie. Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“. https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdf Ptát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí. Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát. Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit. https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdf O přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky. Chytrá, ale … „Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“ Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“ Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině. Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků. PS: Pardon.

Článek Diagnóza se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Paralelní světy

admin — Wed, 07 Jun 2023 11:06:59 +0000

o plynutí času Poslední týden stál doslova za prd. Tři těžké záchvaty migrény proložené dny, o kterých bych rozhodně neřekla, že byly dobré. „Mám teď špatné období,“ omluvila jsem se. Víc už po těch letech ani říkat nemusím. Všichni vědí, co to znamená. Uvědomila jsem si však ten zvláštní časový paradox. Na jedné straně nekonečno v bolesti, kdy se člověku zdá každá minuta jako hodina, každé dupnutí jako průjezd nákladního vlaku a každé bliknutí světla jako silvestrovský ohňostroj. Na straně druhé čas uhánějící jako japonský Shinkansen v neutuchající snaze zveličit to všechno co člověk neudělal, i když by chtěl a potřeboval. Od obyčejného zavolání kamarádům nebo rodičům, přes repetitivní domácí činnosti až po neodevzdanou práci do práce. A na straně třetí dlouhodobě odkládané činnosti, u kterých jsem si před čtyřmi roky řekla, že stačí je udělat za týden, za měsíc nebo za dva. Neumytá okna, nedokončená zahrada plná stavebního bordelu nebo sklep žijící doslova vlastním životem. Hora povinností o velikosti Mont Blancu, která se s každým dalším dnem v bolesti přibližuje nedosažitelnosti Ká dvojky. Protože když už se z toho člověk jakš takš vyhrabe, nejde přerovnávat zahradu, ale vyprat prádlo a umýt nádobí. A tak si spolu vesele běží. Ruku v ruce, tři paralelní světy, které mají své vlastní časové souvislosti, kauzalitu a zákonitosti. Spider-vepř, Spider-vepř … Občas přemýšlím, jestli je někde zároveň nějaký paralelní vesmír, ve kterém mě nebolí hlava. Alča, která jezdí po světě a leze po horách, dělá skriptku u filmu, zkoumá zmrzlou půdu na Antarktidě nebo závodně běhá. Spíš to ale bude Alča, která dřepí na úřadě, jezdí na Mácháč a u televize fandí fotbalu. Chtěla by totiž být některý z kůl Spider-manů, ale ve skutečnosti je jen Spider-vepř. „Můj svět je ten malej umaštěnej hranolek,“ napadlo mě hned po zhlédnutí traileru na film „Spider-Man: Paralelní světy“. Ale není to tak vždy. Protože po špatných dnech přijde zase pár těch lepších, ve kterých je ta moje hranolka o něco zlatavější a křupavější. Jen by potřebovala ještě trochu dosolit, aby nebyla úplně planá. A tak se v tom neustále plácám. Paralelní světy si vesele běží vedle sebe a většinu času mi připomínají cestu po Dé jedničce z Prahy do Brna pozorovanou z rychlovlaku. Naštěstí není potřeba propadat panice, protože sklep, okna ani zahrada nikam neutečou. Jak říkal už pan kotelník: „nemají nožičky„.

Článek Paralelní světy se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Ledovec

admin — Mon, 15 May 2023 10:52:32 +0000

o doktorátu, cestě na Antarktidu a vlastním egu „Ale vždyť jsi jezdila na ty kurzy tý mořský biologie,“ řekne a cpe bezhlavě do batohu mnou poctivě složená trička. „No a tam jsem taky zjistila, že ač by mě to bavilo, moje tělo je s tím v zásadním rozporu. Logicky to obnášelo plavení na moři a já se nezvládnu plavit ani po Slapech. A taky jsme trávili hodiny s vylovenym materiálem u mikroskopu a já už po 20 minutách blinkala na dvoře.“ „Co?“ vykulí na mě manžel nevěřícně oči, bo právě objevil další netušenou odnož mé božské kinetózy a na chvíli dokonce úplně přestal svou činností degradovat tu moji. Mořský biolog ze mě nebude „Z čeho ti prosím tě může být špatně při koukání do mikroskopu?“ „A kdy tys naposledy koukal do mikroskopu? Na základce na šlupku z cibule viď,“ zašklebím se na něj, on jen pokrčí rameny a vezme do ruky další kus oblečení. „Náhodou jsem měl mikroskop doma a čuměl jsem na svý flusance,“ řekne a nacpe si do batohu asi stopadesáté triko. „Není to tak snadný. Když něco hledáš, posunuješ vzorkem, permanentně přeostřuješ a oko se tomu musí stále přizpůsobovat. Proč myslíš, že jsem si nakonec vybrala na doktorát lesní inženýrství?“ „Ahááá, už to chápu. Les, stromy, pevná zem, žádná loď, žádnej mikroskop,“ tlemí se mi do ksichtu. „Přesně,“ přitakám mu a otírám si z tváří slzy od smíchu. „Nekecej a bal.“ Nebyla to sice tak úplně pravda, bo analýzy pro disertační práci jsem dělala v laboratoři laserové ablace na Masarykově univerzitě v Brně, ale rozhodně bylo na lesním inženýrství méně plavení na moři a koukání do mikroskopu než v mořské biologii. „Chceš si teda dodělat doktorát?“ vrátí se manžel ke svému úplně prvnímu dotazu, který mi položil asi před půl hodinou u prázdného zavazadla. Nevim, dál …. Tuhle otázku v sobě převaluji už skoro deset let, ale s každým rokem je mi to dokončení postgraduálního studia víc a víc vzdálené. Skončit po třech letech tvrdé práce s doktorátem jen kvůli tomu, že vám spadne za krk deska od stoupaček, když sedíte na záchodě, je fakt neuvěřitelně absurdní. Ale i takové věci se stávají. Možná bych si zasloužila nějaký zápis do knihy rekordů, bo v téhle disciplíně jsem jistojistě jediná. Na startu i v cíli. „Chci si dodělat doktorát?“ ptám se po milionté sama sebe, i když odpověď znám už dávno. „Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ odpovídám tomu protivnýmu Červíčkovi v hlavě. Usilovně se mi snaží nakukat, že pokud nedělám vědeckou práci přímo na univerzitě, bude mi doktorát platný asi jako řidičák. Ten totiž taky jen 20 let nosím v peněžence, ale za volantem jsem od té doby neseděla. Co na tom, že se s ním můžu občas pochlubit, protože tam mám fakt pěknou fotku. „Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ když nezvládám ani práci z domu na úvazek nula nula prd. „Jaké by sis tak představovala odpovídající zaměstnání, v tvém zdravotním stavu?“ ptá se Červíček, protože ví, že žádná odpověď neexistuje. Začíná mě pěkně srát. „Ale přece ty tři roky na doktorátu nezahodím! Vždyť už jsem měla všechny zkoušky hotové a rozepsanou disertaci,“ omílám si celé ty roky stále dokola. „Ale pak ses bouchla do hlavy a od té doby si za prvé nic nepamatuješ a za druhé tvůj svět už nikdy nebude jako dřív. Což mimochodem zahrnuje také fakt, že i kdyby existovala hypotetická šance, že ti to k něčemu bude, tak ty NEJSI schopná ten doktorát dokončit,“ říká Červíček. A já si pomyslím něco o jeho brzkém putování do míst, kam slunce nesvítí. Přiznání toho všeho je totiž fakt strašně těžké. „Nevím,“ odpovím manželovi, který už si pro mě mezitím začal chystat otázky na Asimovovy zákony robotiky, protože jsem vypadala, že se zrovna restartuji. Ledovec na moři nikdy nevidíš celý Vlastně je to dokončení doktorátu od začátku takový krycí manévr. Už od základky jsem snila o tom, že jednou pojedu jako vědecký pracovník na Antarktidu. Proto jsem šla na zemědělku na ekologii a na vejšku na ochranu a tvorbu krajiny. Proto jsem šla na doktorát a pracovala na univerzitě. Hlásila se s vědeckým projektem na cestu na Špicberky a pokukovala po místu v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Tři roky jsou totiž jen ta viditelná část. Ledovec vykukující nad hladinu. Všechny ostatní kroky, které mě k tomu snu měli přiblížit, jsou dávno skryté pod vodou. Ale jak se dá smířit se ztrátou něčeho, co jste si pečlivě hýčkali 15 let a stále věříte, že to není definitivně pryč? Stačí jen, abych se uzdravila a naděje, že se to všechno stane, přece umírá poslední. Tak se to říká, ne? Možná ale pomalu přichází čas nechat ten svůj ledovec roztát. „Víš co, zeptej se mě za pár dní, až nebudu schopná ani ráno vstát z postele. To bude ta reálná odpověď.“

Článek Ledovec se nejdříve objevil na Dřepim doma.

Ohana

admin — Sun, 07 May 2023 19:32:49 +0000

o filmech na blbou náladu, zaměstnávání hlavy a malé Lilo „Pojď, pustíme film a lehneme si v obýváku,“ snaží se mě manžel rozveselit, jelikož už půl hodiny sedím na křesle jak hromádka neštěstí a na samovolnou změnu stavu rozhodně nevypadám. „Tak jo,“ řeknu, ale nehnu ani brvou a jen zírám do prázdna. „Rozestelu, tak si běž vzít pyžamo,“ zkouší mě rozpohybovat jasně daným pokynem, mezitím co roztahuje gauč. „Tak jo,“ zopakuji nepřítomně a dál tam dřepim jak sádrovej trpaslík přemýšlející o nesmrtelnosti brouka. „Jacka nebo Lilo?“ usměje se a pohladí mě po vlasech. „Lilo,“ odpovím hned o trochu veseleji a jdu se převléct do pyžama, abych si mohla pustit pohádku. Jak to dnes dopadne s čištěním zubů se ještě uvidí. Odrhovačku, prosím! Za ty roky doma už máme seznam osvědčených filmů a seriálů takzvaně „na blbou náladu“. Notoricky známé držáky, které si pouštíme, když je mi zle. V tu chvíli potřebuji zaměstnat hlavu, ale zároveň nejsem schopná se soustředit na nic nového nebo číst titulky. Mezi mé favority jednoznačně patří: Raději se ani nebudu zamýšlet nad tím, kolikrát už jsem je všechny viděla. Stejně tak jako seriály Přátelé, Big Bang Theory, Brooklyn 99, Taková moderní rodinka, Most!, Čtvrtá hvězda nebo animované Městečko záhad (které mimochodem doporučuji úplně každému!). Titulky nebrat Láska k filmům je jednou z věcí, které máme s manželem společné. Baví nás je sledovat, debatovat o nich a nikdy nevynecháme závěrečné titulky. K aktivitám, kterým se dlouhodobě spíše vyhýbám, patří naopak čtení. A do této kategorie bohužel řadím i filmové titulky. S bolavou hlavou si prostě titulkovaný film či seriál nepustíte a absence českého dabingu je tedy prvním vyřazovacím kritériem každého potenciálního snímku. „Takže Lilo?“ ptá se mě o týden později zase manžel, když vypadám, že nedojdu ani z křesla na gauč. „Dej ho tam,“ odpovím a s dekou táhnoucí se po podlaze udělám tři kroky přes obývák. Dnes jsem se ani nedostala z pyžama. Manžel si otevře knížku a já po sto padesáté sleduju, jak vyhlášení chráněné rezervace pro komáry zachránilo jednu malou modrou planetu před zničením a schoulená pod dekou věřím, že jednou taky dokážu něco velkého.

Článek Ohana se nejdříve objevil na Dřepim doma.