Cuketu?
o zapeklité otázce
Kam se hnete, tam vám ji cpou. Útočí na vás nejen z letáků obchodních řetězců a facebookových účtu přátel, ale ze zahrad sousedů, z dřevěných přepravek u babičky, z plátěných tašek kolegyň v práci i z pod kimona sparingpartnerů v GYMu. Invaze zelených obrů z čeledě Cucurbitaceae.
Ne okurková, ale cuketová sezóna. Tak by se jí mělo říkat.
I manžel včera večer jednu cuketu donesl. Z tréninku brazilského jiu-jitsu. Prý vzal schválně tu nejmenší a raději rovnou utekl, aby na něj náhodou ještě nějaká pruhovaná mrcha nezbyla.
Je to to výjimečné období v roce, kdy se nejčastější otázka na mého manžela modifikuje na zeleninu.
„Ahoj, jak se Ali“
Není jednoduché žít po boku člověka s chronickým onemocněním. Každý den se o něj strachujete. Nevíte, co bude, s čím se vzbudí, jaký bude jeho den. A to nejhorší? Neumíte mu s jeho trápením pomoci. Můžete pohladit, podpořit slovem, donést léky nebo kus žvance, pověsit prádlo, vyvenčit psa nebo vyklidit myčku. Ale při tom všem náhradním plnění jste stále úplně bezmocní a na to zásadní se můžete jen dívat.
Ač je pro nemocnou osobu veškerá opora partnera nedocenitelná on sám často svou pomoc bagatelizuje a cítí se provinile, že toho neumí pro druhého udělat více.
„Tak jak je na tom Ali?“ je ve skutečnosti nejčastější otázka, kterou manžel dostává na úvod setkání. Od rodiny, kamarádů, kamarádů kamarádů, v bance nebo třeba od paní učitelky ve škole. Výjimkou je snad jen revizor pražského metra a divný pán na parkovišti s kasičkou na peníze do sbírky pro nevidomé děti.
Manžel však není „Ali“, není moje nemoc.
Přes to velké břímě, které spolu se mnou nese, má svou vlastní část života, své koníčky, práci, kamarády, sny. Čte spoustu divných knížek a pak o nich píše do nejmenovaného časopisu, vede klub deskových her, jezdí na elfí tábory nebo s trochou toho měkčeného násilí seseká pár skřetů. Člověk se mu nemůže divit, že si občas přeje být jednoduše jen sám za sebe.
A ne za tu druhořadou nezajímavou cuketu.