8 bez 2 za 10
o stupnici bolesti
„Tak kolik?“ ptá se mě manžel. Bílý prášek, který si zrovna sypu do skleničky s vodou, rozhodně není Vitacit.
„Zatím tak za sedm,“ odpovídám a se zavřenýma očima míchám dlouhou lžičkou, aby se ten hnus rozpustil.
„Tak když to bude za devět, tak pojedem, jo?“ řekne a pohladí mě po zádech.
„Hm,“ zabručím nešťastně a vyklopím tu mňamku do sebe.
Stupnice pro stanovení míry bolesti je již několik let mým každodenním společníkem. Normální člověk se s ní pravděpodobně setká pouze v nemocničním prostředí nebo v seriálu, který si na něj hraje. Odpověď na otázku „Na kolik vás to bolí od nuly do desíti?“ je totiž základním stavebním kamenem pro stanovení odpovídající medikace.
Mně na základě letitých zkušeností a poznání vlastního těla a bolesti pomáhá s každodenním fungováním. Kdyby byla moje většinová odpověď „nula“, byl by život úplně dokonalej a stupnice by někde v koutě zapadla prachem. Ale zatím mi sedí někde na rameni, jak užvaněný pirátský papoušek.
Od 1 do 4 jsem schopná relativně normálně vykonávat běžné činnosti. Bolest cítím, ale že nejsem úplně v pohodě na mě pozná jen manžel. Já se v rámci možností snažím něco dělat a nevyhýbat se tomu, co mám v plánu. Teoreticky by se to totiž nemuselo dál zhoršovat.
Od 5 do 6 už začínám být nervózní, že by se to mohlo zhoršovat i dál. Chci si vzít pytlík chladivého gelu, jít si lehnout, spát a nebo si pustit nějakou blbinu, která mě odvede od myšlenek na bolest a přicházející nevolnost. Pokud mám něco naplánované, tak to pravděpodobně zruším. A pokud jsem někde na akci mimo domov vezmu si už v téhle fázi léky.
Od 7 do 8 už začínám mít vážné obavy z cesty do nemocnice a beru si léky vždy (pokud už jsem si je nevzala dříve). Všechnu svou energii soustředím na to, aby bolest ustoupila. Někdy se to stane, někdy ne. Ve většině případů si beru také čípek proti zvracení, jelikož s bolestí přichází i silné nevolnosti.
9 a 10 jsou dva stupně, při kterých na 90 % skončím v nemocnici. Při této bolesti již obvykle zvracím, bez ohledu na to, zda jsem si vzala nebo nevzala čípek proti zvracení. Bolest je již téměř nesnesitelná a léky co mám doma jsou v tu chvíli účinné asi jako homeopatika. V nemocnici mi buď zabere podaná kapačka, nebo jsem přijata na neurologické oddělení pro další doléčení záchvatu.
Život podle stupnice
Stupnice bolesti je taková dvojsečná zbraň. Dobrý sluha, ale špatný pán. Na jednu stranu mně a manželovi obrovsky usnadňuje život, protože je vše jasně definované. Stačí jen říct číslo a přesně oba víme, na čem jsme. Není potřeba, do toho v tu chvíli více zabrušovat a věnovat tomu další pozornost.
Na druhou stranu je to neuvěřitelně otravný prvek existence, který byste si nejradši úplně vygumovali z hlavy i ze života. Protože kdo kromě Sheldona Coopera by chtěl mít své bytí postavené na nějaké desetibodové stupnici?
„Pořád sedm?“ ptá se mě manžel, když se asi po dvou hodinách proberu z dočasného kómatu.
„Tak za pět,“ řeknu po chvíli přemýšlení, když porovnám současný stav s předcházejícím.
„Takže na hovno, ale dobrý,“ zhodnotí úspěšné „zvládnutí“ počínajícího záchvatu.
„Jo,“ odpovím znechuceně a pošlu ho do mrazáku vyměnit mi můj zteplalý chladící pytlík za studený.
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
Za volantem
o řízení auta
Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.
Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.
„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.
Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.
Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.
Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.
A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.
Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.
Pozor, jedu!
Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.
Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.
Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.
Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.
Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.
Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.
Soud
o tom, jak to chodí v jednací síni
“ … mám rád vůní tvíků … že … “ zpívali jsme dnes s manželem v autě. Vezl mě do Pardubic ke Krajskému soudu a nezbylo nám než nahradit oblíbené Rádio Orlicko něčím místně dostupným. Hlavní ale bylo udržet si dobrou náladu a nepo*rat se z toho.
Domnívám se, že pro většinu z nás nepatří účast na podobných stáních do kategorie rutinních činností. Díky tomu ve mně již několik týdnů vyvolával obraz soudní síně nepříjemné pocity srovnatelné s kolonoskopickým vyšetřením. A to i přes fakt, že mě moje právničky předem ujistili, že se v tomto případě bude s největší pravděpodobností jednat pouze o formalitu, která potvrdí závěry posudku komise MPSV.
Dnes jsem se již od rána cítila, jako když jdu na zkoušku, na kterou jsem se opravdu poctivě učila. Ale je jedno, jak hodně si to opakuji. Stejně mám průjem, jsem bílá jako stěna a tlak by mi nenaměřil ani nejvýkonnější tonometr.
Celá ta obava plynula z neznalosti procesu a prostředí. Nezdravé množství seriálů a filmů z právního prostředí v nás vytvořilo značně zkreslenou představu o průběhu soudního stání. Takové trestní řízení za vraždu u Obvodního soudu Spojených států amerických ale skutečně nemá mnoho společného se stáním u samosoudkyně v Pardubicích. Ano, sedí tam vepředu paní v taláru, jsou tam lavice pro přihlížející a také osoba zapisovatele. Rozhodně však nečekejte dvanáctihlavou porotu, právníka vykřikujícího donekonečna „Námitka!“ a soudce mlátícího kladívkem, jak říká „Klid v soudní síni, nebo ji nechám vyklidit.“.
Při příchodu do soudní budovy musí člověk počítat s kontrolou. To znamená projít bezpečnostním rámem a nechat si zrentgenovat věci, které sebou přináší. Jako na letišti. Tam vás taky nepustí dál, když máte v kapse švýcarák a v batohu pletací jehlice. A těžko to odůvodníte skutečností, že si čekání na chodbě chcete zpříjemnit výrobou heboučkého svetru.
Zvolit mezi deseti jednacími místnostmi tu správnou bych naštěstí zvládla i kdyby mi IQ kleslo o 40 bodů. U každých dveří již nervózně přešlapovali další nešťastníci, které jejich životní situace z nějakého důvodu nasměrovala až do budovy Krajského soudu. Místo pletení jsem se alespoň zabavila rozeznáváním právníků od nás obyčejných labraňoumů.*
Sednout, vstát, sednout, vstát
Přesně ve 13 hodin se otevřely dveře jednací místnosti 112 a paní zapisovatelka vyzvala účastníky řízení ke vstupu do síně. Na rozdíl od zkušené právní zástupkyně ČSSZ jsem se zachovala jako rybka Dory v novém akváriu. Než jsem našla tu správnou lavici, kde mám sedět, obeplula jsem malou místnost dvakrát tam a zase zpátky. Správně to bylo vlevo.
A pak už to šlo jako na drátkách. Přesně tak, jak mě na to ty moje holky připravily. Na otázku, zda mám námitky vůči místní příslušnosti nebo podjatosti vůči osobě soudkyně, jsem jen řekla „bez námitek“. Na vyzvání k přednesu žaloby jsem vykoktala „odkazuji v plném rozsahu na písemné podání“. A po dokazování už jsem ze sebe vysoukala jenom závěrečné „navrhuji, aby soud zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Pak zpět na chodbu a za pět minut zase zpátky do síně vyslechnout si rozsudek jménem republiky. Soud v tomto případě vycházel výhradně ze závěrů daných lékařským posudkem. A jelikož jsme ani já ani advokátka ČSSZ proti tomuto posudku nic nenamítaly, nebylo moc o čem se bavit.
„Písemné vyhotovení vám bude zasláno do jednoho měsíce,“ uzavřela samosoudkyně řízení a mohly jsme jít domů. Za 20 minut bylo hotovo se vším všudy.
Závěr z celé této eskapády je jasný: člověk se nesmí nechat. Umím si však představit mnohem lepší zábavu, kterou by se daly trávit volné večery ten poslední rok a půl.
Samotné stání není sice nic extra příjemného, ale zároveň se není čeho bát. U soudu vás nikdo nesežere. Ani když ve dvou případech ze čtyř zapomenete při mluvení se soudkyní vstát a motáte se po síni jako rybka s poruchou krátkodobé paměti.
*Právníci nosili přes ruku přehozený talár. Aha!
Proč vlastně?
o touze žít a občasné touze tu nebýt
Co beru antidepresiva, stává se mi to minimálně.
Není to však tak dlouho, co byla věta „Proč vlastně?“ mojí téměř každodenní myšlenkou.
Při poslední cestě do nemocnice se ta mrcha zase objevila.
Ať hodí plesnivým chlebem každý, koho to nikdy v životě nenapadlo.
„Má můj život cenu?“ „Stojí mi to za to?“ „Proč to všechno dělám?“
Otázky života, vesmíru a vůbec napadnou někdy bez rozdílu úplně každého. ÚPLNĚ KAŽDÉHO! A ne každého ta odpověď uspokojí.
Ale jak často někoho slyšíte nahlas reálně pochybovat o smyslu své existence?
Člověku s takovými myšlenkami byste nejen naordinovali antidepresiva, ale pravděpodobně ho ve svěrací kazajce umístili do místnosti bez oken. Jenže pro osoby s chronickou bolestí může být samotný pobyt na světě tak náročný, že se myšlenky o významu bytí stanou jejich stejně neoddělitelnou součástí, jako bolest samotná.
Antidepresiva v tomto umí udělat velký dobrý. Myšlenky se sice objevovat nepřestanou, ale změní se z úvah, zda jsou lepší prášky nebo skok pod vlak, na existenciální projekci na pozadí. Opustí rovinu proveditelnosti a přesunou se na úroveň suicidiálních rozvah bez tendence k realizaci.
Jenže těžko se zbavíte depresivních myšlenek, když nesesekáte jejich původce. A pokud je tím původcem neodbytná mrcha v převleku chronické bolesti, nevyžene vám občasné nepopulární myšlenky z hlavy ani ten nejnamakanější princ na bílém koni s kapsami plnými kouzelných cukrátek.
Moje poslední tři měsíce byly hrozné, ale zároveň plné naděje. Čekání na novou biologickou léčbu s antidepresivy se stalo mnohem snesitelnějším obdobím než to předchozí bez nich.
Když jsem však pár dní po jejím podání skončila opět s těžkým záchvatem na urgentu, hodila moje hlava zpátečku přes ruční brzdu. A kola bludného kruhu se zase začala na plno roztáčet.
Proč? Protože!
„Mažeš se večer sajrajtem proti vráskám a přitom přemýšlíš, jaký je smysl tvého života s chronickou bolestí? Děvče, ty máš v hlavě slušnej galimatiáš,“ říkám si při pohledu do zrcadla, kde se odráží nejen tvář s vráskami jak oraniště po vysázení brambor, ale také obavy, tužby a očekávání.
Mám pocit, že jsem za posledních pět let zestárla ve tváři o patnáct. Z pětadvacítky rovnou na čtyřicítku. A ani centimetrová vrstva krému tuhle proměnu nezvrátí. Tuplem, když ho zvládnu použít tak jednou za týden, což mu dává šanci na úspěch jako jednonohému na maratonu. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se však v tomhle případě moc aplikovat nelze.
„Je to dobré znamení, že pro sebe děláš věci, které mají dlouhodobý horizont,“ uklidňuji sama sebe. Ale zároveň mi hlavou běží, že kdybych dneska usnula a zítra už se nevzbudila, vůbec by mi to nevadilo.
Pravděpodobně se však zítra ráno vzbudím a život půjde dál. S vráskami, bolestí i nadějí.
Proč? Protože i při té bídě je tu pořád člověk, pro kterého mi dává smysl se snažit.
Protože manžel!
Masterchef
o vaření a nejvděčnějším strávníkovi
„Co bude k obědu?“ ptá se mě manžel troufale, potom co jsem strávila 27 minut v kuchyni u plotny, zatímco on seděl v obýváku na gauči s notebookem.
„Hele, dala jsem dohromady nějaké zbytky, co jsem tu našla, …“ říkám a beru ke stolu příbory a půllitr s vodou.
„… a vznikla ti nějaká podivnost, viď?“ vychrlí za mě druhou půlku věty, zaklapne počítač a vyhlíží naložený talíř.
Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci.
Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje.
Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů.
Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce.
A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky.
Vše až na ananas
„Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem.
„Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem.
„Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace.
„Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje.
Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku.
Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru.
Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné.
Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole.
V posteli
o tom, jaké to je se celý den válet
„Jak to vidíš se snídaní? “ ptá se mě manžel o půl desáté.
„Nevim. Asi ne. Nevim,“ odpovím s názorovou rozhodností tříletého dítěte.
Za sedm minut mi položí do postele misku s jogurtem, domácím müsli a nakrájenými jahodami z naší zahrady.
„Něco sníst musíš,“ řekne a bez dalších naprosto zbytečných komentářů si jde po svém.
Žádné „vstanu před devátou“ a „převléknu se z pyžama“ se ani při nejlepší vůli nekoná.
Hlavu mám od ranního svozu popelnic jako střep. V půl sedmé jsem do sebe kopla triptany a nečekaně spala ještě další hodinu. Vytoužený zázrak se však tentokrát nestal a za pár desítek minut od probuzení se záchvat rozjel zase naplno. Jako kdybych ráno zapila jen žlutou lentilku místo antimigrenika s půlkilometrovým seznamem vedlejších účinků.
„Kolik je?“ ptám se manžela po stodvacáté páté za posledních 125 minut. I koukání na hodinky je nadživotní výkon.
„10:18. Vydrž ještě alespoň dvacet minut,“ povzbuzuje mě.
Překulím se na posteli na druhý bok, přetáhnu si přes hlavu peřinu a jen zpovzdálí poslouchám, jak doktorka Quinnová úspěšně operuje rakovinu prsu. Když mi manžel donese sklenici vody a vymodlený lék na bolest, je již operační rána nebohé obyvatelky divokého západu dávno zahojená.
Nekonečné nicnedělání
Upřímně nenávidím léky na bolest. Vždycky však raději spolknu doma další prášek, než abych musela jet do nemocnice. Nekonečný seznam přání je momentálně redukován na odchod bolesti do míst, kam slunce nesvítí.
Časový interval pro braní léků má většina analgetik stanoven na rozestup minimálně čtyř hodin. Není asi třeba, abych se tady tvářila jako nějaký inteleguán s patentkem na rozum. Nemám totiž absolutně tušení, proč to tak je. Ale prostě je to bezpečnostní hranice, kterou zásadně nepřekračuji.
Běžně mám svůj den ohraničený jednotlivými jídly. Snídaně, oběd, svačina, večeře. Záchytné body dne s migrenickým záchvatem se však smrsknou v prachobyčejné čekání na léky. Díky tomu mám pravidelně pocit, že takový den nemá 24 hodin, ale minimálně 60. Nechutný časový paradox.
Takže tvrdnu v ložnici, manžel mi zodpovědně mění chladící pytlíky, hlídá pitný režim, stravu a čas. Já ležím na levém boku, pak na pravém boku a občas taky na zádech. A během tohoto nekonečného rotování na posteli čekám, co bude dál.
V Colorado Springs se mezitím rozjíždí infekce španělské chřipky, kterou zaspím dříve, než jí Michaela vyřeší pomocí bylinek od indiánů. A zatímco Jane Seymour a Joe Lando žijí v pseudosvětě, ve kterém se nakonec všichni obejmou a odejdou s úsměvem do západu slunce, já netrpělivě vyhlížím další den, který snad bude alespoň o něco málo lepší.
Ironií je, že jsem po celém dni v posteli unavená, jak kdybych skládala vagón uhlí. Den s migrénou totiž rozhodně není žádný odpočinek.
*nebojte, pod odkazem na vás nevybafne Michal David 🙂
Hlava děravá
o zapomínání, biofeedbacku a vzkazech na ruce
Za cinkotu psích granulí sypaných do misky mi dnes ráno vytanul na mysli včerejší telefonát s bratrem.
„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě.
„Jo, jasně, co bys potřeboval,“ odvětím celá nadšená, že chce s něčím pomoct.
„Mám jít od tří na masáž a nestíhám to. Nechceš jít místo mě?“ vyhrkne nabídku, která se neodmítá.
„Klidně, vlastně docela ráda,“ řeknu potěšeně, protože občas chodím ke stejné paní.
Další vývoj událostí vypadal ve zjednodušené verzi takto: chystám se jít na masáž, staví se mamka s cuketou, předvedu jí šaty zakoupené na svatbu kamarádky, jdu ven se psem, dám mu nažrat, udělám a sním večeři, umeju se, jdu spát, vstanu, jdu ven se psem.
Že tam úplně chybí „jdu na masáž“?
Pokud podle křivky zapomínání průměrný člověk „vytěsní“ do měsíce 82 % informací, vypadala by ta moje jen jako svislá čára. Informace, zahrnující cestu na masáž, se mi vykouřila z hlavy někde mezi obří zeleninou a prvním oblečením splňujícím dress code Black Tie. Proč se opět vynořila v naprosto nesouvisející chvíli při krmení psa druhý den ráno, je mi samotné záhadou.
Po posledním otřesu mozku (posledním, protože jich bylo rozhodně více, než je průměr běžného obyvatele východočeského maloměsta), jsem zůstala doslova dutá jak bambus. Udržet myšlenku z obýváku do kuchyně byl nadlidský výkon. Měla jsem tak velké problémy s pamětí, že mi v rámci rehabilitační péče v Hamzově léčebně Luže-Košumberk naordinovali i terapii formou tzv. EEG Biofeedbacku. Touto metodou totiž dosahuje mozek sebe-učení pomocí biologické zpětné vazby a má skvělé výsledky například při stavech po mozkové mrtvici.
EEG Biofeedback je metodou tréninku nervové soustavy prostřednictvím na míru nastavené videohry. Mozek svou činností ovládá pohyb auta, robota, vody apod. Trénink je mimo jiné vhodný při poruchách pozornosti, ADHD, migrénách, depresi či úzkostech.
http://eegbiofeedback.cz/trenink-metodou-eeg-biofeedback/Co si nenapíšu, to nevím
Za celkem odborně a neurčitě znějícím pojmenováním se v mém případě skrývala aktivita, při které jsem se vlastními myšlenkami a soustředěním snažila udržet závodní formuli mezi jízdními pruhy. Tato činnost naprosto dokonale kombinovala mé tristní řidičské schopnosti, brutální kinetózu a nesnášenlivost k motosportu a počítačovým hrám. Navzdory zjevným překážkám mi těch několik týdnů „za volantem“ pomohlo vykřesat se z nejhoršího, i když vzpomenout si na včerejší oběd pořád nedokážu.
Zapomínání mám tudíž stále jako sport.
V současné době je již vědecky prokázáno, že opakované otřesy mozku vedou k nevratným změnám, ač se dlouho předpokládalo, že tato diagnóza nemá žádné trvalé následky. Těm vévodí zhoršení paměti, bolesti hlavy a dále například nespavost, snížená tolerance vůči stresu, emočnímu vzrušení či alkoholu.
Obvykle si tedy raději všechno píšu na ruku, do bločku nebo do mobilu. Tentokrát však stačilo jen obout boty, vzít peněženku a vyrazit. A na co si to ještě psát. Stejně jako když jsem (ne)šla na sraz s kamarádkou, která byla náhodou ve městě a čekala na mě v cukrárně, nebo se (ne)připojila k ranní pracovní poradě v půl osmé, kvůli které jsem si nařídila budík na sedmou ráno.
Hlava děravá permanentně zasypaná popelem.
„Brácha promiň, já tam včera zapomněla jít,“ kaju se mladšímu sourozencovi do telefonu. Pes hltá z misky granule a já se můžu hanbou propadnout.
„A kam?“
Hadr na hlavu
o studených obkladech
„Vyměníš mi prosím pytlík,“ žádala jsem včera odpoledne manžela, protože dojít z gauče k lednici byl pro mě nadživotní výkon. Asi jako kdyby zdravý člověk slezl z centrifugy, dostal u toho nedopatřením ránu loktem do hlavy a měl jít vyřizovat stavební povolení.
„Myslíš tuhle ohavnost?“ podává mi se značným znechucením zmrzlý pytlík v pytlíku v pytlíku.
Doma mám všeho všudy dva sáčky s modrým chladícím gelem a v každém okamžiku na mě minimálně jeden z nich čeká pěkně namražený. Říkám jim „Malej“ a „Velkej“ nebo „Ferda“ a „Ferda“. Léta používání už se na nich bohužel značně podepsala, ale já jsem zatím každé proděravění vyřešila pouze další vrstvou igelitu. Svůj účel však plní pořád stejně a estetika ať se jde napást.
Fyzikální terapie v podobě studených obkladů patří do skupiny základních nefarmakologických metod k ovlivnění průběhu migrény. Dalšími metodami jsou třeba jóga nebo teplé obklady. Ale představa, že si dám při migréně na hlavu zahřátý hadr a půjdu se „protáhnout“ na cvičící podložku s mandalou je absolutní sci-fi. Znám však i „pacienty“ kterým přesně toto pomáhá. Každý jsme totiž jiný.
Fyzikální terapie využívá fyzikálních vlivů s terapeutickým účinkem na celý organismus, nebo jeho část. Metody, které tato léčba využívá, slouží k rehabilitaci a k obnovení normální funkčnosti jedince po nemoci. Fyzikální podněty mohou být přírodními zdroji energie, nebo se jedná o zdroje energie uměle připravené. Řadíme zde hydroterapii, terapii chladem nebo teplem (termoterapie), elektroterapii, cvičení, fototerapii a terapii vibracemi.
https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/51737/votavov%C3%A1_2022_dp.pdf?sequence=-1Studené obklady se doporučují přikládat zejména na zadní část hlavy a šíji, ale mně pomáhají i na čele, na spáncích a přes oči. Chlad působí na cévy, které se zhruba během tří minut zúží, čímž dojde ke snížení průtoku krve.
Oproti tomu teplé obklady otevírají cévy a zvyšují průtok krve, čímž pomáhají například při problémech s bolestmi hlavy, které mají svůj původ ve ztuhlých krčních svalech. Studený obklad na takto stažené místo by způsobil ještě větší stažení a úplně by se minul účinkem.
Když nemám zrovna k dispozici modré pytlíky, mám tendence přikládat si na hlavu všechno možné. Hlavně když to studí. Nejčastěji mám u sebe vlastní ruce, které jsou permanentně zmrzlé jak dva rampouchy. Účel však umí splnit i lahev se studenou vodou, příbory, mobilní telefon nebo namočený hadr. Plně si uvědomuji, že člověk s vidličkou na čele působí v restauraci značně neobvykle, ale již jsem se celkem naučila povznést nad pozvednutá obočí okolí.
Každopádně mi studené „cokoliv“ na hlavě umí velmi ulevit.
„To je hnus,“ řekne manžel vždycky a znechuceně po mně tou modrou věcí mrskne.
„Nene,“ odvětím popíračsky.
„Ale jojo. Hned zítra si koupíš novej,“ dodá rozhodně.
Jenže já na to vždycky jako na potvoru „zapomenu“. Jak by k tomu totiž po těch letech ti dva formeláci přišli.
Vlasy
o mytí hlavy
„Dneska by to šlo,“ říkám sama sobě s nezměrným optimismem, když ráno vstávám bez pocitu, že se mi někdo snaží v hlavě nafouknout balón. Jenže než se k TOMU dostanu, je všechno jinak.
„Achjo,“ povzdechnu si, když mi po dvou hodinách dojde, že z toho zase nic nebude.
Dnes je to 18 den od chvíle, kdy jsem si naposledy umyla vlasy.
Tato naprosto běžná denní činnost pro mě totiž představuje nadlidský výkon.
Z dřívějška jsem sice byla zvyklá umývat si své vlasy jen jedenkrát týdně, ale současný stav už přijde přes čáru nejen náhodným neznámým lidem v sámošce, ale i mně. A to už je co říct.
Bohužel, ty vlasy vždycky na té hlavě tak nějak vyčnívají a strašně těžko se kamuflují.
Máničky už bylo dost
S hřívou do půl zad se toho dalo dost ošulit spletením či stažením do culíku. Ale s krátkým mikádem to za prvé nejde a za druhé to nejde. Takže prostě po nějaké době holt vypadám jako holka s mastnou hlavou. Což ale naštěstí vidí většinu času jen pošťačka, pán co odečítá vodoměr a ten s pizzou. Manžela nepočítám a jiný lidi se snažím oklamat letním maskovacím kouzlem „kloboukto“ nebo zimním „kulicháro“.
Shodit dlouhé háro jsem se rozhodla po úrazu krční páteře v roce 2013. Vlasy do půl zad byly až příliš velkou zátěží a navíc jsem byla z péče o ně po dvaceti letech celkem otrávená. V nejmenovaném pražském kadeřnictví mi tedy odstřihnuli 50 centimetrů přírodních blond vlasů a snad je i použili na něco užitečného.
Krátké vlasy jsem předtím měla naposledy před nástupem povinné školní docházky. Tehdy musela moje maminka na operaci a já byla na pár dní u prarodičů. A zatímco si moje maminka vychutnávala benefity porevoluční nemocniční péče, já absolvovala spolu s babičkou svou první návštěvu u kadeřnice.
„A nechtěla by to Alička taky trochu zkrátit?“ slyším jak dneska otázku od paní s nůžkami. V zapadlém pánském holičství na náměstí stříhala babičku její kamarádka.
„Má to hrozně přerostlí, viď?“ odvětil hlas zpod sušící helmy. Pro matku dvou synů a ženu vojáka byly dlouhé vlasy dobré tak akorát pro „máničky“.
Moji maminku pak při pohledu na okudlanou dceru málem odvezli zase zpátky do nemocnice a já si tento životní okamžik mohu připomínat díky fotografii z první třídy, na které vypadám jako roztomilý blonďatý chlapeček.
Zítra to stačí
Celé je to vlastně taková matematická rovnice. Plus mínus sedm dní v měsíci nefunguji vůbec, a je mi tudíž zároveň úplně jedno, jak vypadám. Teoreticky by mi tedy mělo zůstat dost dní na řešení této drobnosti. Jenže dalších plus mínus 15 dní mi není úplně dobře, takže se už preventivně vyhýbám všem aktivitám a činnostem, které by to mohly ještě zhoršit. Druhý den po migrenickém záchvatu si prostě nepůjdete mydlit hlavu nebo fénovat vlasy. A nechat si nevyfénované vlasy může člověk možná v létě na koupališti, ale ve všech dalších případech bych si zadělala tak akorát na pořádnou rýmu.
Navíc mi opravdu nestojí za to, ležet celý večer s modrým chladícím gelem na čele jen proto, že jsem se styděla za mastnou hlavu. O to víc, že orosený pytlík je zhouba jakéhokoli účesu a celá snaha přijde za jednu takovou noc úplně vniveč.
S tím vším na mysli si pak člověk sakra rozmyslí, zda strčit hlavu pod sprchu už dnes anebo to raději nechat na zítra. Bohužel se to odložení „na zítra“ může někdy nepěkně protáhnout. I když svůj vlastní rekord v délce dvou měsíců z mého „želé“ období se překonávat nechystám.
Suma sumárum – když si člověk dá celou tuhle rovnici dohromady, výsledkem je mastná hlava s jednou neznámou. Zítra?