Blejstra
o ČSSZ, invaliditě a tabulkách
„Tak mi dnes přišel od doktorky posudek o invaliditě,“ volám tu novinu mamce do práce.
„A? Zvýšili ti to?“ ptá se s očekáváním v hlase.
„Ne no,“ řeknu jen zklamaně.
„Takže máš pořád jedničku,“ konstatuje domněle holý fakt, který bude ještě cca dvě vteřiny považovat v dané chvíli za zklamání.
„No to taky ne,“ reaguji dost rozmrzele.
„Tak tomu nerozumim,“ je z toho už mamka evidentně celá zmatená.
„Oni mi ho totiž sebrali úplně,“ říkám už značně rozrušeně a pak se rozbrečím jako želva.
Pyrrhovo vítězství
Long story short: v květnu 2022 jsem si na základě doporučení svých ošetřujících lékařů požádala o zvýšení stupně invalidity. O pár měsíců později jsem místo toho obdržela rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu, který jsem v té době měla. Proti tomuto rozhodnutí jsem podala námitky (protože proti samotnému posudku se odvolat nelze) a v lednu 2023 mi byl odebraný první stupeň invalidity vítězoslavně zase navrácen.
Půlrok v totální nejistotě jsem zvládla jen díky manželovi. Jak takový fatální zásah do rozpočtu zvládají vážně nemocní lidé, kteří se nemají o koho opřít, si raději ani nedomýšlím.
„Gratuluji k úpěchu,“ napsala mi tehdy personalistka z práce, když jsem jí o této skutečnosti zpravila. Celé toto několikaměsíční martýrium mělo pochopitelně vliv i na mojí práci v „chráněné dílně“.
Jenže já se neradovala. Byla jsem smutná a naštvaná. Z toho, že se musím furt někde obhajovat, doprošovat, ponižovat a stejně se na mě dívají jako na simulanta. Z toho, že nadměrně zatěžuji systém, který zároveň není dizajnovaný na mou diagnózu. A z toho, že to málo energie které mám, nemohu věnovat něčemu užitečnému a duchaplnému.
Co teď s tím? Pěkně poděkovat za milostivé navrácení toho, co jsem už měla? Přežívat na prvním stupni invalidity, nebo pokračovat v boji se systémem, který více trestá, než pomáhá?
V náplni práce úředníků a posudkových lékařů je automatický předpoklad, že za hrbem každého kulhavého invalidy se ve skutečnosti schovává simulant s alergií na práci. Když tam však stojí nemocný jen sám za sebe, je to pro něj vysilující jako práce horského nosiče v Tatrách. A ponižující jak čivabčiči letící z vašeho talíře přímo do klína nejhezčího kluka na škole.
Migréna vs. ČSSZ
„Na tragickej život já jsem pes.“
Často si na tuhle větu vzpomenu. Není ale náhodou rozdíl v tom, jaké zastupuji plemeno? Chci se rvát jako rotvajler, ale ve skutečnosti jen kňučím na gauči jako pražský krysařík se zkaženejma zubama a s takovým tím límcem proti drbání kolem krku.
Podle posledního posudku mám sice změněnou určující diagnózu, ale ani tak neshledala posudková lékařka ČSSZ důvod ke zvýšení stupně invalidity. A to i přes fascikl zpráv ošetřujících lékařů, které tvrdí pravý opak.
Dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. vás migrény umí v pracovní činnosti omezit maximálně o 35 % a je tedy možné na tuto diagnózu získat maximálně první stupeň invalidity, a to i po přičtení (maximálně 10 %) za další diagnózy. Víc v tuto chvíli dle tabulek, které určují míru snížení pracovní schopnosti, získat nelze.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-359#f4031909Po dalším kole neúspěšných odvolání se tak mojí jedinou možností stalo podání žaloby k soudu. Žaloby na ČSSZ. Ve výsledku je totiž jedno, jestli jste zaprcatělej vořech nebo bafan s hlavou jako kýbl. Když čokla zaženete do kouta, nemá jinou šanci, než se po vás ohnat. Límec nelímec.
Když s touto žalobou člověk teoreticky uspěje, výsledkem není případné zvýšení stupně invalidity, ale pouze navrácení rozhodnutí zpět ČSSZ s doporučením k přepracování. Alespoň tak mi to bylo sděleno.
A tak jsem v červnu podala žalobu. Výsledek je asi stejně nejistý, jako cokoliv, co se dělo do teď. Ale těžko už můžu něco ztratit. Pokusím se nějak obhájit před tříčlennou ministerskou komisí, projdu si dalším kolem revizního šetření, soudním stáním a když to všechno dobře půjde, možná budu vědět verdikt do vánoc 2023.
Momentálně má však Ministerstvo práce a sociálních věcí požádáno o prodloužení tříměsíční lhůty na vypracování posudku. Takže kdo ví.
Masterchef
o vaření a nejvděčnějším strávníkovi
„Co bude k obědu?“ ptá se mě manžel troufale, potom co jsem strávila 27 minut v kuchyni u plotny, zatímco on seděl v obýváku na gauči s notebookem.
„Hele, dala jsem dohromady nějaké zbytky, co jsem tu našla, …“ říkám a beru ke stolu příbory a půllitr s vodou.
„… a vznikla ti nějaká podivnost, viď?“ vychrlí za mě druhou půlku věty, zaklapne počítač a vyhlíží naložený talíř.
Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci.
Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje.
Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů.
Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce.
A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky.
Vše až na ananas
„Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem.
„Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem.
„Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace.
„Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje.
Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku.
Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru.
Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné.
Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole.
Horší, když se nechce, než když se nemůže
o tom, jak mě (ne)vezla sanitka
Minulý týden jsem skončila v jedné nejmenované české nemocnici.
Prvotním důvodem tentokráte nebyla migréna, ale břichabol. V jednu hodinu v noci si mě naložila rychlá pro zvracení s příměsí krve.
„To jsme jeli přes Paříž?“ vykřesala jsem ze sebe po nekonečných 30 minutách problitých v sanitce, ze samé úlevy, že nezhynu bídnou smrtí někde mezi poli.
Na příjmu mě čekalo klasické prohmatávací a prosvěcovací kolečko zakončené informací o přijetí na chirurgické oddělení.
„Nic jiného jsem ani nečekala,“ říkám vysokému lékaři s vírou, že ta hrůza snad už brzo skončí. Nemocniční kapačky jsou zázrakem na úrovni tekoucí vody z kohoutku.
Skutečnou zkouškou vůle a sebeovládání se tak stalo až následujících 36 hodin o hladu.
„Nechcete alespoň banán nebo přesnídávku?“ snaží se mi v mém utrpení ulehčit paní na vedlejší posteli. Myslí to dobře, ale já ze své podstaty v nemocnici prostě dělám, co mi řeknou. Nezvládnu do sebe nacpat ovocnou hmotu a pak se teoreticky tvářit, že opravdu nemám zdání, proč zase zvracím.
Těžko tedy říct, jestli se mi v té době žaludek kroutí bolestí z hladu nebo z jiného důvodu. Ale jsem zvyklá jíst každé dvě hodiny. Raději menší porce a častěji, než se třikrát za den narvat k prasknutí. Jako migrenik navíc hladovění velice špatně toleruji.
Vynechá-li migrenik jídlo, může si vyvolat záchvat migrény. Při hladovění klesá glukóza, narůstají hodnoty inzulínu a takový stav může spustit záchvat. Hypoglykemie má vliv na tonus mozkových cév, proto může být příčinou migrény. Mozek migrenika navíc špatně toleruje změny.
https://theses.cz/id/47z62n/Bakal_sk_prce_-_Zuzana_La_t_vkov.pdfNení tedy překvapením, že se mi druhý den večer rozjela migréna.
Super. Takže další kolo nevolnosti, bolesti a kapaček.
Hlava 22
„Tak dnes vás pustíme domů. Nic závažného se nezjistilo, takže nemá cenu vás tu déle držet,“ řekl mi třetí den ráno na vizitě ošetřující lékař.
Bylo mi sice furt celkem blbě, ale zároveň jsem byla po třech dnech v nemocnici vlastně ráda, že už pojedu domu.
„Mohu tedy poprosit o sanitku. Nemá pro mě kdo přijet,“ poprosila jsem a jen se štěstím přežila spalující pohledy devíti párů očí, které mě v tu chvíli sežehli, jak kdybych je požádala o krev novorozeňat.
„Proč?“
„Nemůžeme vás převést do jiného kraje.“
„Já vím, že můžete.“
„Ale vy nejste po operaci.“
„Nemusím být po operaci. O přidělení sanitky rozhoduje ošetřující lékař na základě aktuálního zdravotního stavu.“
„My jsme vás přijali pro bolesti břicha a to už je v pořádku. Nemůžeme vám dát sanitku pro migrénu, protože jsme vás pro ni nepřijímali.“
„Ale já s tou migrénou rozhodně nezvládnu jet vlakem nebo autobusem.“
„Tak si zaplaťte 3000,- a odveze vás soukromá sanitka.“
„Vypadám jako někdo kdo má 3000,- na sanitku?“
„Vaše sociální situace bohužel není náš problém. Můžeme pro vás udělat to, že tu můžete zůstat do zítřka, než si nějaký odvoz seženete.“
„A to je ekonomičtější, než mi dát se záchvatem migrény sanitku domů?“
„Rozmyslete si to a pak nám řekněte, jak jste se rozhodla. Nashledanou.“
Funkční nesystém
Nemocnice je místo, kde se většinou cítím úplně nejvíc bezbranně. Pět lékařů a čtyři sestry vždy dokázali najít důvod, proč ve svém zdravotním stavu nemohu dostat sanitku domů. A já jsem ve svém stavu nezvládla více, než uvedenou konfrontaci.
Ač jsem před rozhovorem s lékaři mluvila přímo s pracovnicí pojišťovny, která mi sdělila, za jakých okolností mám nárok na sanitku, nebylo mi to nic platné. Nechtěli mi jí dát, a tak mi jí prostě nedali. A já nebyla ve stavu si zarputile trvat na svém.
Ironií je, že české zdravotnictví navzdory výše uvedenému skutečně funguje.
Jen je občas prostě o hodně horší když se nechce, než když se nemůže.
Sanitka mě nakonec domů neodvezla. Stačilo „157“ telefonátů, trocha sebeponížení a do večera jsem byla doma.
Je však takové zacházení s pacientem stále ještě nutné?
V posteli
o tom, jaké to je se celý den válet
„Jak to vidíš se snídaní? “ ptá se mě manžel o půl desáté.
„Nevim. Asi ne. Nevim,“ odpovím s názorovou rozhodností tříletého dítěte.
Za sedm minut mi položí do postele misku s jogurtem, domácím müsli a nakrájenými jahodami z naší zahrady.
„Něco sníst musíš,“ řekne a bez dalších naprosto zbytečných komentářů si jde po svém.
Žádné „vstanu před devátou“ a „převléknu se z pyžama“ se ani při nejlepší vůli nekoná.
Hlavu mám od ranního svozu popelnic jako střep. V půl sedmé jsem do sebe kopla triptany a nečekaně spala ještě další hodinu. Vytoužený zázrak se však tentokrát nestal a za pár desítek minut od probuzení se záchvat rozjel zase naplno. Jako kdybych ráno zapila jen žlutou lentilku místo antimigrenika s půlkilometrovým seznamem vedlejších účinků.
„Kolik je?“ ptám se manžela po stodvacáté páté za posledních 125 minut. I koukání na hodinky je nadživotní výkon.
„10:18. Vydrž ještě alespoň dvacet minut,“ povzbuzuje mě.
Překulím se na posteli na druhý bok, přetáhnu si přes hlavu peřinu a jen zpovzdálí poslouchám, jak doktorka Quinnová úspěšně operuje rakovinu prsu. Když mi manžel donese sklenici vody a vymodlený lék na bolest, je již operační rána nebohé obyvatelky divokého západu dávno zahojená.
Nekonečné nicnedělání
Upřímně nenávidím léky na bolest. Vždycky však raději spolknu doma další prášek, než abych musela jet do nemocnice. Nekonečný seznam přání je momentálně redukován na odchod bolesti do míst, kam slunce nesvítí.
Časový interval pro braní léků má většina analgetik stanoven na rozestup minimálně čtyř hodin. Není asi třeba, abych se tady tvářila jako nějaký inteleguán s patentkem na rozum. Nemám totiž absolutně tušení, proč to tak je. Ale prostě je to bezpečnostní hranice, kterou zásadně nepřekračuji.
Běžně mám svůj den ohraničený jednotlivými jídly. Snídaně, oběd, svačina, večeře. Záchytné body dne s migrenickým záchvatem se však smrsknou v prachobyčejné čekání na léky. Díky tomu mám pravidelně pocit, že takový den nemá 24 hodin, ale minimálně 60. Nechutný časový paradox.
Takže tvrdnu v ložnici, manžel mi zodpovědně mění chladící pytlíky, hlídá pitný režim, stravu a čas. Já ležím na levém boku, pak na pravém boku a občas taky na zádech. A během tohoto nekonečného rotování na posteli čekám, co bude dál.
V Colorado Springs se mezitím rozjíždí infekce španělské chřipky, kterou zaspím dříve, než jí Michaela vyřeší pomocí bylinek od indiánů. A zatímco Jane Seymour a Joe Lando žijí v pseudosvětě, ve kterém se nakonec všichni obejmou a odejdou s úsměvem do západu slunce, já netrpělivě vyhlížím další den, který snad bude alespoň o něco málo lepší.
Ironií je, že jsem po celém dni v posteli unavená, jak kdybych skládala vagón uhlí. Den s migrénou totiž rozhodně není žádný odpočinek.
*nebojte, pod odkazem na vás nevybafne Michal David 🙂
Na zdraví!
o alkoholu
„Ali, co si dáš?“ ptal se mě před lety kolega na teambuildingu.
„Mně stačí voda. Ale děkuju,“ řekla jsem s úsměvem.
„A nechceš natočit pivo? Máme tu soudek s Poličkou,“ nabídl po česku něco vydatnějšího.
„Ne, díky, já nepiju,“ odpověděla jsem s vírou, že tím téma alkoholu končí. Nekončilo.
„A co piješ? Tak chceš třeba víno?“ nechtěl se dát tak snadno a zkusil brnknout na moravskou strunu.
„Vlastně nepiju žádnej alkohol, ale díky. S vodou si úplně vystačím,“ odvětila jsem za nápadného cinkání dlouhou lžící a pošťuchování plátku citrónu plujícího na hladině.
„No ale aspoň panáčka na zdraví si s námi dát musíš,“ postavil přede mě štamprli s nějakou domácí samohonkou a čekal, že si s nimi všemi přiťuknu.
„Připiju si s vámi ráda, ale tohle si opravdu nedám. Ale děkuju,“ snažila jsem se stále o milou komunikaci.
„Ty jo, co z toho života máš,“ zabručel nakonec sarkasticky, se značně nechápavým výrazem přesunul nalitého panáka k jinému nalitému panákovi a šel se raději družit jinam.
Já vs. alkohol
Pití alkoholu nikdy nebyla disciplína pro mě. Špatně ho odbourávám, necítím se dobře už po velmi malém množství a žádná z jeho variant mi nijak zvlášť nechutná. Ač jsem po něm nikdy v životě nezvracela, minimálně dvakrát mi nebylo úplně dobře. Můj největší alkoholový exces zahrnující vánoční večírek, tři piva, spaní na lavičce a odvoz domů městskou policií tu raději více rozpitvávat nebudu. V závěsu za ním se drží fotbalový ples v den mého svátku, který se po 12 panácích se všemi členy výboru stal poslední instancí pro jistý nejmenovaný bylinný likér z Karlových Varů.
Pravdou ale je, že k pocitu opilosti mi až na výše uvedené výjimky vždy úplně bohatě stačilo jedno pivo a nijak zvlášť oslnivě jsem to nevnímala. Spíš jako něco obtěžujícího, čeho se chci zase co nejdříve zbavit.
Když si k tomu člověk ještě přičte migrény a chronické bolesti hlavy, stane se ze samovolné intoxikace naprosto nežádoucí a nepochopitelný stav těla.
Dle výzkumů patří alkohol (zejména víno) mezi nejčastější spouštěče migrény, cca u 29 až 35 %. Ataka se může spustit v řádu několika desítek minut až hodin, nebo může mít tzv. kocovinový efekt. Je však třeba odlišit alkoholovou bolest hlavy od migrény spuštěné alkoholem.
https://is.muni.cz/th/xupue/Kamenska-Bolesti_hlavy_a_vyziva.pdfOsobně se tedy považuji víc jak deset let za abstinenta. Dva loky bublinek na oslavu příchodu Nového roku mě dle mého mínění neřadí ani do kategorie „piji alkohol příležitostně“. V českém prostředí tuto kolonku zaškrtnou spíše osoby, co si každou sobotu vožerou držku s kámošema.
V zemi, kde schvaluje občasné pití alkoholu 70 % populace, není postavení člověka co „nepije“ úplně jednoduché. Dát si v restauraci vodu nebo džus bývá dražší než orosená dvanáctka a ještě si málokdy spolustolovníci odpustí poznámku typu „ty si nic nedáš?“ nebo „přece tady nebudeš sedět celý večer jen s vodou“.
„Když chci snídat nanuka, budu snídat nanuka,“ běží mi v hlavě, ale mlčím a usmívám se.
Tlak okolí i veřejného mínění je u nás opravdu veliký. Pití alkoholu není vnímáno jako neřest, ale národní sport. Je měřítkem vaší společenskosti a „divné“ je nepít. Nikoliv obráceně.
Osobně však k pití alkoholu nemám sebemenší důvod. Bavit se zvládnu obstojně i bez něj, pocit alkoholového opojení ve svém životě nepostrádám a kocovinu mi bohatě vynahradí nevolnosti během migrenických záchvatů.
Bohužel se stále najdou tací, kterým se musím ospravedlňovat.
Nebo nemusím?
Bablbam!
Hlava děravá
o zapomínání, biofeedbacku a vzkazech na ruce
Za cinkotu psích granulí sypaných do misky mi dnes ráno vytanul na mysli včerejší telefonát s bratrem.
„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě.
„Jo, jasně, co bys potřeboval,“ odvětím celá nadšená, že chce s něčím pomoct.
„Mám jít od tří na masáž a nestíhám to. Nechceš jít místo mě?“ vyhrkne nabídku, která se neodmítá.
„Klidně, vlastně docela ráda,“ řeknu potěšeně, protože občas chodím ke stejné paní.
Další vývoj událostí vypadal ve zjednodušené verzi takto: chystám se jít na masáž, staví se mamka s cuketou, předvedu jí šaty zakoupené na svatbu kamarádky, jdu ven se psem, dám mu nažrat, udělám a sním večeři, umeju se, jdu spát, vstanu, jdu ven se psem.
Že tam úplně chybí „jdu na masáž“?
Pokud podle křivky zapomínání průměrný člověk „vytěsní“ do měsíce 82 % informací, vypadala by ta moje jen jako svislá čára. Informace, zahrnující cestu na masáž, se mi vykouřila z hlavy někde mezi obří zeleninou a prvním oblečením splňujícím dress code Black Tie. Proč se opět vynořila v naprosto nesouvisející chvíli při krmení psa druhý den ráno, je mi samotné záhadou.
Po posledním otřesu mozku (posledním, protože jich bylo rozhodně více, než je průměr běžného obyvatele východočeského maloměsta), jsem zůstala doslova dutá jak bambus. Udržet myšlenku z obýváku do kuchyně byl nadlidský výkon. Měla jsem tak velké problémy s pamětí, že mi v rámci rehabilitační péče v Hamzově léčebně Luže-Košumberk naordinovali i terapii formou tzv. EEG Biofeedbacku. Touto metodou totiž dosahuje mozek sebe-učení pomocí biologické zpětné vazby a má skvělé výsledky například při stavech po mozkové mrtvici.
EEG Biofeedback je metodou tréninku nervové soustavy prostřednictvím na míru nastavené videohry. Mozek svou činností ovládá pohyb auta, robota, vody apod. Trénink je mimo jiné vhodný při poruchách pozornosti, ADHD, migrénách, depresi či úzkostech.
http://eegbiofeedback.cz/trenink-metodou-eeg-biofeedback/Co si nenapíšu, to nevím
Za celkem odborně a neurčitě znějícím pojmenováním se v mém případě skrývala aktivita, při které jsem se vlastními myšlenkami a soustředěním snažila udržet závodní formuli mezi jízdními pruhy. Tato činnost naprosto dokonale kombinovala mé tristní řidičské schopnosti, brutální kinetózu a nesnášenlivost k motosportu a počítačovým hrám. Navzdory zjevným překážkám mi těch několik týdnů „za volantem“ pomohlo vykřesat se z nejhoršího, i když vzpomenout si na včerejší oběd pořád nedokážu.
Zapomínání mám tudíž stále jako sport.
V současné době je již vědecky prokázáno, že opakované otřesy mozku vedou k nevratným změnám, ač se dlouho předpokládalo, že tato diagnóza nemá žádné trvalé následky. Těm vévodí zhoršení paměti, bolesti hlavy a dále například nespavost, snížená tolerance vůči stresu, emočnímu vzrušení či alkoholu.
Obvykle si tedy raději všechno píšu na ruku, do bločku nebo do mobilu. Tentokrát však stačilo jen obout boty, vzít peněženku a vyrazit. A na co si to ještě psát. Stejně jako když jsem (ne)šla na sraz s kamarádkou, která byla náhodou ve městě a čekala na mě v cukrárně, nebo se (ne)připojila k ranní pracovní poradě v půl osmé, kvůli které jsem si nařídila budík na sedmou ráno.
Hlava děravá permanentně zasypaná popelem.
„Brácha promiň, já tam včera zapomněla jít,“ kaju se mladšímu sourozencovi do telefonu. Pes hltá z misky granule a já se můžu hanbou propadnout.
„A kam?“
Calvin
o samovyšetření prsu a jednom mimozemšťanovi
„PRSA,“ vyskočil na mě dnes můj tři roky starý příspěvek na Facebooku a hned mi připomněl, že bych si měla zase udělat samovyšetření prsu.
V únoru 2020 jsem si při jednom takovém nahmatala bulku. Na první vyšetření jsem šla klidná a s pocitem, že to bude jen nějaký úplně neškodný „uzlík“.
Nebyl.
Když to nabere na obrátkách
„To jste takhle hodně hubená normálně?“
„Jojo,“ odpověděla jsem panu doktorovi s úsměvem. Celý život jsem jako lunt, bez ohledu na to, že mám pro svou nenažranost přezdívku „popelnice“.
„Akorát teď za poslední třeba dva tři měsíce jsem vlastně celkem zhubla,“ dodala jsem ještě po chvíli přemýšlení.
„A kolik to je to celkem?“ udělal doktor pauzu při psaní lékařské zprávy a podíval se na mě.
„No ani přesně nevim,“ odpověděla jsem trochu nejistě.
„Vlezte mi ještě teda na váhu, než se obléknete,“ pokynul mi do tmavého kouta místnosti.
„V listopadu jsem měla ještě 68,“ říkám pro upřesnění, než udělám těch pár kroků.
„A teď?“
„No teď 58 a půl,“ sdělím konečný verdikt a samotnou mě to zarazí. Bylo však vidět, že ani lékaře tahle informace zvlášť nepotěšila. Při mé výšce 187 cm nebyla ani ta předchozí hodnota žádná hitparáda.
„Předpokládám, že nedržíte žádnou dietu?“ zeptá se mě ještě pro jistotu.
„Ne ne,“ usměju se na něj. Hubnutí jsem považovala za důsledek stresu spojeného s chronickými bolestmi hlavy, neúspěšnou profylaxí a náročným pobytem v rehabilitačním ústavu Slapy.
„Hned zítra ráno zavoláte paní primářce z Mammacentra, řeknete, že vás posílám a prosím o co nejdřívější termín dalšího vyšetření,“ říká s vážnou tváří.
„S jistotou mohu říct, že to není cysta, ale o jaký útvar se jedná, v tuto chvíli určit neumím,“ dokončí svůj monolog, předá mi závěrečnou zprávu a já odcházím s tak vykulenýma očima, že by se podle mě dal kreslit komiks.
To bylo 18. února. V neděli 1. března 2020 ve 4 hodiny odpoledne byly na českém území potvrzeny první tři případy onemocněním covid-19. Já začala té věci v prsu říkat Calvin, podle životní formy z mého oblíbeného sci-fi filmu „Life“, a čekalo nás několik společně prožitých měsíců. Covid totiž všechno změnil.
Dlouhá cesta od samovyšetření prsu
Do Mammacentra na Budějovické jsem se dostala naštěstí ještě celkem rychle, ale průběh prvního vyšetření naznačoval mnohé. Po vstupní sonografii bylo totiž upuštěno od objednávání na další termín a přistoupeno k okamžité biopsii. Ta sama o sobě nebolí, jelikož se provádí v lokální anestezii, a kromě injekce je nepříjemný jen ten zvuk, který vydává nástroj odebírající vzorek tkáně. Nepříjemné (kulantně řečeno) jsou ale minimálně dva následující dny, během kterých odezní anestezie a vaše prso se musí vyrovnat se situací, že z něj někdo něco vyjmul. Takže nosíte v podprsence mraženou zeleninu, vyhýbáte se situacím, které by vás mohly rozesmát a pochopitelně nemůžete dělat žádné domácí práce. Pochopitelně. Ne dva dny, ale minimálně týden.
A čekáte.
Čekání mi na těchto situacích obecně přijde jako nejnáročnější část. Bolest po odběru odezní, ale Červíček v hlavě začne hlodat a nedá vám pokoj, dokud neznáte výsledek. Po dvou týdnech hlodání už je z toho člověk úplně šedivej. A když vám pak zavolají, že se máte pro výsledky dostavit osobně za paní primářkou, skoro to s váma sekne.
„Proč by s tebou asi chtěla mluvit osobně, kdyby to nic nebylo? To by ti přece mohli říct i do telefonu, kdyby to nic nebylo, ne?“ našeptává Červíček a vy máte reálně pocit, že slyšíte, jak se Calvin tiše chechtá.
Žádné drama ….
„Není to žádné drama,“ uklidní mě primářka hned, co si sednu do křesílka.
„Jedná se patrně pouze o nezhoubný nádor. 100% jistotu bohužel nemáme nikdy, jelikož tkáň se odebere vždy jen z určitého místa. Ale pravděpodobnost, že by v jiné části útvaru bylo zhoubné bujení, je malá. Nabízí se tedy možnost útvar sledovat, zda se v něm neodehrávají nějaké změny anebo ho bez odkladů vyoperovat,“ dává mi rovnou na výběr a já mám v tomhle naštěstí jasno. Raději podstoupím operaci než se nervovat při každém samovyšetření prsu, dvakrát za rok při čekání na výsledky a zbytek roku, kdy už bude zase ta kontrola.
Zároveň tu ale stále probíhá počáteční fáze pandemie. Po nepočítaně telefonátech, x přeloženích a zrušených termínech jsem nakonec dostala datum operace v Ústavu pro péči o matku a dítě v červnu. Calvin si u mě do té doby vesele vegetil a já už se nemohla dočkat, až se naše cesty rozejdou. Nejhorší na celém pobytu v nemocnici byl paradoxně vstupní test na koronavirus, po kterém jsem skoro hodinu dost nepříjemně krvácela z nosu. Oproti tomu už bylo vše ostatní jako procházka Růžovou zahradou a za čtyři dny jsem byla zpátky doma.
A pak se zase čekalo.
Dalších šest týdnů trvalo, než mi byly oznámeny výsledky histologického vyšetření ze vzorku odebraného při operaci. „Benigní“ od té doby patří mezi má oblíbená slova. Jako věčná památka na Calvina mi zůstala jizva, pravidelné kontroly v senologické poradně a příspěvek na Facebooku, kterým se mi ten mimozemšťan každý rok nezapomene připomenout.
PS: Dělejte si to samovyšetření prsu!
Vlasy
o mytí hlavy
„Dneska by to šlo,“ říkám sama sobě s nezměrným optimismem, když ráno vstávám bez pocitu, že se mi někdo snaží v hlavě nafouknout balón. Jenže než se k TOMU dostanu, je všechno jinak.
„Achjo,“ povzdechnu si, když mi po dvou hodinách dojde, že z toho zase nic nebude.
Dnes je to 18 den od chvíle, kdy jsem si naposledy umyla vlasy.
Tato naprosto běžná denní činnost pro mě totiž představuje nadlidský výkon.
Z dřívějška jsem sice byla zvyklá umývat si své vlasy jen jedenkrát týdně, ale současný stav už přijde přes čáru nejen náhodným neznámým lidem v sámošce, ale i mně. A to už je co říct.
Bohužel, ty vlasy vždycky na té hlavě tak nějak vyčnívají a strašně těžko se kamuflují.
Máničky už bylo dost
S hřívou do půl zad se toho dalo dost ošulit spletením či stažením do culíku. Ale s krátkým mikádem to za prvé nejde a za druhé to nejde. Takže prostě po nějaké době holt vypadám jako holka s mastnou hlavou. Což ale naštěstí vidí většinu času jen pošťačka, pán co odečítá vodoměr a ten s pizzou. Manžela nepočítám a jiný lidi se snažím oklamat letním maskovacím kouzlem „kloboukto“ nebo zimním „kulicháro“.
Shodit dlouhé háro jsem se rozhodla po úrazu krční páteře v roce 2013. Vlasy do půl zad byly až příliš velkou zátěží a navíc jsem byla z péče o ně po dvaceti letech celkem otrávená. V nejmenovaném pražském kadeřnictví mi tedy odstřihnuli 50 centimetrů přírodních blond vlasů a snad je i použili na něco užitečného.
Krátké vlasy jsem předtím měla naposledy před nástupem povinné školní docházky. Tehdy musela moje maminka na operaci a já byla na pár dní u prarodičů. A zatímco si moje maminka vychutnávala benefity porevoluční nemocniční péče, já absolvovala spolu s babičkou svou první návštěvu u kadeřnice.
„A nechtěla by to Alička taky trochu zkrátit?“ slyším jak dneska otázku od paní s nůžkami. V zapadlém pánském holičství na náměstí stříhala babičku její kamarádka.
„Má to hrozně přerostlí, viď?“ odvětil hlas zpod sušící helmy. Pro matku dvou synů a ženu vojáka byly dlouhé vlasy dobré tak akorát pro „máničky“.
Moji maminku pak při pohledu na okudlanou dceru málem odvezli zase zpátky do nemocnice a já si tento životní okamžik mohu připomínat díky fotografii z první třídy, na které vypadám jako roztomilý blonďatý chlapeček.
Zítra to stačí
Celé je to vlastně taková matematická rovnice. Plus mínus sedm dní v měsíci nefunguji vůbec, a je mi tudíž zároveň úplně jedno, jak vypadám. Teoreticky by mi tedy mělo zůstat dost dní na řešení této drobnosti. Jenže dalších plus mínus 15 dní mi není úplně dobře, takže se už preventivně vyhýbám všem aktivitám a činnostem, které by to mohly ještě zhoršit. Druhý den po migrenickém záchvatu si prostě nepůjdete mydlit hlavu nebo fénovat vlasy. A nechat si nevyfénované vlasy může člověk možná v létě na koupališti, ale ve všech dalších případech bych si zadělala tak akorát na pořádnou rýmu.
Navíc mi opravdu nestojí za to, ležet celý večer s modrým chladícím gelem na čele jen proto, že jsem se styděla za mastnou hlavu. O to víc, že orosený pytlík je zhouba jakéhokoli účesu a celá snaha přijde za jednu takovou noc úplně vniveč.
S tím vším na mysli si pak člověk sakra rozmyslí, zda strčit hlavu pod sprchu už dnes anebo to raději nechat na zítra. Bohužel se to odložení „na zítra“ může někdy nepěkně protáhnout. I když svůj vlastní rekord v délce dvou měsíců z mého „želé“ období se překonávat nechystám.
Suma sumárum – když si člověk dá celou tuhle rovnici dohromady, výsledkem je mastná hlava s jednou neznámou. Zítra?
Paralelní světy
o plynutí času
„Už by to chtělo nový článek na blog. Nemám co číst,“ psal mi včera kamarád a mně došlo, jak se ten čas umí vléct i utíkat zároveň.
Poslední týden stál doslova za prd. Tři těžké záchvaty migrény proložené dny, o kterých bych rozhodně neřekla, že byly dobré.
„Mám teď špatné období,“ omluvila jsem se. Víc už po těch letech ani říkat nemusím. Všichni vědí, co to znamená.
Uvědomila jsem si však ten zvláštní časový paradox.
Na jedné straně nekonečno v bolesti, kdy se člověku zdá každá minuta jako hodina, každé dupnutí jako průjezd nákladního vlaku a každé bliknutí světla jako silvestrovský ohňostroj.
Na straně druhé čas uhánějící jako japonský Shinkansen v neutuchající snaze zveličit to všechno co člověk neudělal, i když by chtěl a potřeboval. Od obyčejného zavolání kamarádům nebo rodičům, přes repetitivní domácí činnosti až po neodevzdanou práci do práce.
A na straně třetí dlouhodobě odkládané činnosti, u kterých jsem si před čtyřmi roky řekla, že stačí je udělat za týden, za měsíc nebo za dva. Neumytá okna, nedokončená zahrada plná stavebního bordelu nebo sklep žijící doslova vlastním životem. Hora povinností o velikosti Mont Blancu, která se s každým dalším dnem v bolesti přibližuje nedosažitelnosti Ká dvojky. Protože když už se z toho člověk jakš takš vyhrabe, nejde přerovnávat zahradu, ale vyprat prádlo a umýt nádobí.
A tak si spolu vesele běží. Ruku v ruce, tři paralelní světy, které mají své vlastní časové souvislosti, kauzalitu a zákonitosti.
Spider-vepř, Spider-vepř …
Občas přemýšlím, jestli je někde zároveň nějaký paralelní vesmír, ve kterém mě nebolí hlava. Alča, která jezdí po světě a leze po horách, dělá skriptku u filmu, zkoumá zmrzlou půdu na Antarktidě nebo závodně běhá. Spíš to ale bude Alča, která dřepí na úřadě, jezdí na Mácháč a u televize fandí fotbalu. Chtěla by totiž být některý z kůl Spider-manů, ale ve skutečnosti je jen Spider-vepř.
„Můj svět je ten malej umaštěnej hranolek,“ napadlo mě hned po zhlédnutí traileru na film „Spider-Man: Paralelní světy“. Ale není to tak vždy. Protože po špatných dnech přijde zase pár těch lepších, ve kterých je ta moje hranolka o něco zlatavější a křupavější. Jen by potřebovala ještě trochu dosolit, aby nebyla úplně planá.
A tak se v tom neustále plácám. Paralelní světy si vesele běží vedle sebe a většinu času mi připomínají cestu po Dé jedničce z Prahy do Brna pozorovanou z rychlovlaku.
Naštěstí není potřeba propadat panice, protože sklep, okna ani zahrada nikam neutečou. Jak říkal už pan kotelník: „nemají nožičky„.