Žirafa
o výšce a zdravém sebevědomí
„Jé, vy máte teda ale opravdu dlouhý nohy,“ oblažila mě dnes svým postřehem paní v obchodě, když se mi marně snažila najít kalhoty s dostatečnou délkou nohavic.
Chtělo se mi říct „u nás doma je nejmenší maminka, ta má jen metr osmdesát,“ ale nakonec jsem zvolila druhou ze svých standardizovaných odpovědí „až na zem, že jo?“ a šla se svléknout z nevyhovujícího modelu.
„S takovejma nohama byste mohla bejt modelka,“ pokračovala za závěsem a já celá napnutá čekala, zda přijde na řadu i otázka na volejbal a basketbal. Nebo nějaký vtip. Třeba „Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“.
”Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“ Podkopne ti žebřík.
„No, to snad radši ani ne,“ ušklíbla jsem se v kabince. „Možná před deseti kily, dvaceti lety a 50 vráskami.“
„Ale nepovídejte,“ nechtěla se nechat odbít profesionální lichotnice.
„Na modelku jsem měla bohužel moc křivý nohy,“ ukončila jsem dlouhonohou debatu a smutně vrátila krátké kalhoty v prodloužené délce. Delší tam už bohužel neprodávají.
Ve skutečnosti jsem však neměla na modelku ani tak křivé nohy, jako nízké sebevědomí.
Miss třídy
„Alice, co to s tebou je? Vždyť tys přece bejvala strašně hnusná,“ řekl mi spolužák na třídním srazu po patnácti letech. Hodně tenká hranice mezi pochvalou a urážkou. I když při prohlížení školních fotografií se nelíbím ani sama sobě. Brejle jak dna od půllitru, rovnátka, žluté manšestrové lacláče od maminky, vestička s odznáčkem KPV*, klasické bačkory až do devátého ročníku základní školy a ledvinka s batohem vlastnoručně vyrobená na hodině pracovní výchovy. Look, který vás na miss třídy úplně nenominuje.
Internát sice z téhle zakřiknuté šprtky vykřesal „tu mírně přidrzlou z první lavice,“ ale na kariéru v modelingu to přece jenom chce o něco víc sebedůvěry, než je zapotřebí k občasné nejapné poznámce na adresu třídního učitele.
Vysoká, štíhlá postava a neokoukaný obličej bohužel nestačí. Potřeba je i to zdravé sebevědomí, ostřejší lokty a znalost cizích jazyků. Ve všech těchto oblastech se mi bohužel značně nedostávalo. A nedostává dodnes, pokud mám být upřímná.
Nikdo není dokonalý
„A tobě to nevadí, že je to taková žirafa?“ ptali se manžela kamarádi na začátku našeho vztahu.
„Tvoje bába je žirafa! Viděls ty její nohy?“ odpovídal jim s hrdostí v hlase.
Osobně jsem si vždycky říkala, že kdybych nebyla vysoká, byla bych úplně obyčejná. Ale až díky manželovi jsem začala být na svou vysokou postavu patřičně hrdá. Miss ani modelka už ze mě sice nebude, vysněných 190 cm také nedorostu, ale nemám pocit, že bych byla v životě o něco ochuzena.
Naprosto upřímně má vysoká postava více nevýhod než benefitů, ale neměnila bych. Sice se mi často motá hlava a bolí mě za krkem, občas sebou seknu a padám opravdu z výšky, neseženu na sebe kloudné oblečení, bo vše je mi krátké a široké, udělám si bouli na hlavě na místech, kde se nikdo jiný nepraští, čouhají mi nohy z pod peřiny a v letadle potřebuji místo za příplatek,
ALE všude dostanu, mám rozhled, dobře se hledám v davu, tam kde už se v bazénu jiní topí, já stojím na dně, v metru se držím madel u stropu, která nejsou ošmataná od ostatních, můžu si trhat třešně ze stromu rovnou do pusy, stát na fotce v poslední řadě a umývat doma okna ze země. A kdo to má?
*KPV = Konfederace politických vězňů
Ženská nemoc
o stereotypech
„Zníte, jako že se ještě válíte v posteli,“ řekl mi dnes ráno řemeslník, se kterým domlouvám instalaci branky do předzahrádky.
„Jo, já ještě ležim. Měla jsem totiž celou noc migrénu,“ potvrdila jsem mu jeho odhad, že se stále choulím pod peřinou.
„Heh, to je taková ta „ženská nemoc“, když se jim nic nechce, ne?“ zpražil mě nečekaně rádoby vtipnou odpovědí venkovského Balíka v dresu FK Chrtníky.
„No, vzhledem k tomu, že jich mám i 15 za měsíc, a jsem kvůli tomu na invalidním důchodu, je to spíš než výmluva vážné neurologické onemocnění,“ vyburcovala mě jeho věta k značně popudlivé reakci záměrně zaobalené do cukrové posypky lehkého pohrdání.
„Tak to slyšim poprvé. Co vim, ženský se tim oháněj, jen když se jim to hodí,“ vykrucuje se Balík neobratně další urážkou.
„Skvělý!“
Těchto pár vět ve mně rezonovalo ještě několik následujících hodin. Z mého pohledu mají tak vysokou vypovídací hodnotu, že by se na nich dala postavit celá disertační práce na filozofické fakultě. Pomyslným vyvrcholením celého dne pak bylo večerní sebemrskačské sledování českého filmu Po čem muži touží 2.
Opravdu je v naší společnosti stále migréna vnímána jako ta trapně průhledná vytáčka? Podstatné jméno nahrazující sloveso „nechci“?
Reálně by mě zajímalo, kolik dnešních holek se vymluví na migrénu, když nemají chuť prcat.
Šebková taky
Evidentně se nám tu však stále drží takový nešvar. A trvalý základ tohoto narativu tvoří předpoklad, že bolest hlavy je čirý výmysl líných, hysterických a frigidních ženštin. Když přihodil Balík ještě poznámku ze skupiny genderových rolí ve společnosti, bylo to už celé naprosto dokonalé.
Jenže stejně tak, jako není žena jen kuchařka, uklízečka a chůva, není migréna jen trapná výmluva, ani obyčejná bolest hlavy a ani ryze ženská nemoc.
Otázkou tedy zůstává, jak s těmito stereotypy pracovat.
Pro začátek můžeme zkusit je stále dokola neopakovat. Ať už v kanceláři, v hospodě nebo v romantických českých komediích.
Nepřesné zobrazení migrény v hromadných sdělovacích prostředcích přispívá k nedostatečnému rozpoznání nemoci. Navzdory snahám o obhajobu je migréna kvůli stereotypům často nepochopena. Jednou ze zažitých představ je, že migréna je „ženská nemoc“. Je důležité, aby mediální zobrazení migrény byla přesná a legitimizovala nemoc pro to, čím je, a nikoli prostřednictvím stereotypů.
Ve scénářích se to bezmyšlenkovitým házením migrénou hemží jak spálenými zády na Mělicích. Ale skutečnou ataku s jejím reálným průběhem aby člověk pohledal. Žena se chytí za hlavu, otočí na bok nebo spolyká půl plata ibáčů. A vlastně ve skutečnosti ani nezáleží na tom, zda o migréně hovoří protože se jí nechce, „jen“ jí bolí hlava nebo má skutečný záchvat migrény. Pokud je migréna zmíněna, ale ataku neviděla ani z rychlíku, podporuje to stereotypní vnímání neurologického onemocnění. Tak jako tak.
Všeobecně převažující vyobrazení migrény připomíná nemoc asi jako porno manželský sex.
Budou-li filmaři s migrénou stále pracovat s cílem vyvolat v divákovi salvu smíchu, těžko se pohled široké veřejnosti změní. A dokuď bude stereotypní myšlenky reprodukovat Polívková a Langoš, bude je jednoduše opakovat taky Balík a Šebková.
A tak to prostě je.
Na branku si ale pro své vlastní dobro radši seženu někoho jiného.
Zimohrad
o tom, jak se nestaví dům
„Proč děláte kolaudaci domu až po deseti letech?“ zeptal se mě jeden z kamarádů na sobotní zahradní párty.
„Protože jsme kolaudaci chtěli udělat, až to budeme mít hotový. Jenže na jaře nám došlo, že v tom případě jí pravděpodobně neuděláme nikdy, protože dům prostě NENÍ nikdy hotovej.“
Tak jí děláme letos. Když ten náš Zimohrad slaví krásné sté narozeniny.
V létě roku 2013 jsme si s manželem koupili řadový domek postavený léta páně 1924. Hledání „toho pravého“ má vždycky svá úskalí. Ať už se jedná o dům, partnera nebo olivový olej do salátu. Podobných ruin jsme tedy navštívili bezpočet a vždycky jim k té pomyslné dokonalosti něco scházelo. Tomuhle domu ale chybělo úplně všechno. Byl nabízen v exekučním prodeji (takže mega moc starostí s nákupem a vylifrováním původního obyvatele), majitel tam žil jako poustevník (takže dům byl odpojený od sítí a od sklepa až po půdu zarovnaný bordelem), nebyl v původním stavu (takže byl od sklepa až po půdu rozvrtaný jak švýcarský sýr) a měl podkopané všechny základy (takže vážně hrozilo, že nám celý spadne na hlavu ještě před tím, než vůbec s něčím začneme). Ale byl suchý a první, u kterého jsme si zapamatovali číslo popisné. Což by si jistí lidé mohli vyložit jako znamení osudu.
Nám se na něm nejvíce líbilo, že se majitel jmenuje Stárek.
I s obyčejnou vysokou školou života je však každému na první dobrou jasné, že tohle stavení koupit nebyl tak úplně dobrý nápad.
Vykřesat z té staleté barabizny, s dva metry hlubokou dírou uprostřed obýváku, skutečný domov, nás stálo spoustu sil. První tři roky jsme jeli jak kuny ve střeše a pravděpodobně se to podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu. Práce, stavba, najíst, spát. A takhle pořád dokola. Migréna, nemigréna. Tu jsem lupla prášek, tu další a jelo se dál. Program „nalajnovaný“ na měsíce dopředu a jediný přípustný voraz byl Karlovarský filmový festival.
Když si zpětně prohlížím fotky ze stavby, nevěřím vlastním očím. Do něčeho takového se můžou pustit jen úplní šílenci.
Od té doby to každému s podobně inteligentním nápadem neúnavně rozmlouváme.
Dům za všechny prachy
Když se po letech zamyslím, co na tom celém procesu bylo vlastně nejhorší, težko se mi z nabízených možností vybírá. Jestli to, že jsme měli se stavbou domu nulové zkušenosti. Že jsme se do toho pustili, i když můj zdravotní stav říkal „kupte si byt v paneláku a čumte z okna na koleje“. Že jsme si koupili ruinu jak z bitvy o Zimohrad, ze které nám zbyly jen obvodové zdi. A nebo, že jsme na celou tu srandu neměli finance, protože dům jsme sice zaplatili kačkama ze stavebního spoření. Ale na samotnou rekonstrukci nám banka byla ochotná půjčit jen jeden milion korun.
JEDEN MILION.
A to navíc pouze jako neúčelový úvěr za mnohem vyšší úrok. Hypotéku nám totiž tehdy nechtěl dát nikdo. Student doktorského studijního oboru a člověk zaměstnaný na univerzitě na dvouletou pracovní smlouvu nejsou z pohledu banky zrovna klienti s perspektivou. I když invalidní důchodce a OSVČ jim pravděpodobně nebude za rok a půl znít lépe.
A tak jsme se v tom plácali a učili se stavět dům z videí na Youtube. Vše při přísném dodržení zásad Paretova pravidla, poměru „cena/výkon“ a za málo peněz hodně muziky.
Při tom všem nám však pomohla rodina a kamarádi. Skupina neuvěřitelně šikovných a pracovitých lidí, která se za těch deset let rozrostla na číslo převyšující 70 osob. Přes všechny ty hrůzy, které tady na nás během rekonstrukce vybafli, si můžeme vlastně gratulovat. Mít okolo sebe partu kamarádů, kteří jedou místo vandru v Jeseníkách kopat odpad na Zimohrad, je totiž absolutně nevyčíslitelnou životní hodnotou.
K tomu máme super sousedy a nádhernou zahradu. A to nejlepší na závěr – nehrozí tu povodně a není slyšet hlavní silnice ani železnice, což je ve Třebové téměř nemožné.
Takže možná bylo mnohem lepším řešením, to hned na začátku celé prohnat bourací koulí a pak projet bagrem. Ale nakonec jsme moc rádi, že ten Zimohrad máme.
Cuketu?
o zapeklité otázce
Kam se hnete, tam vám ji cpou. Útočí na vás nejen z letáků obchodních řetězců a facebookových účtu přátel, ale ze zahrad sousedů, z dřevěných přepravek u babičky, z plátěných tašek kolegyň v práci i z pod kimona sparingpartnerů v GYMu. Invaze zelených obrů z čeledě Cucurbitaceae.
Ne okurková, ale cuketová sezóna. Tak by se jí mělo říkat.
I manžel včera večer jednu cuketu donesl. Z tréninku brazilského jiu-jitsu. Prý vzal schválně tu nejmenší a raději rovnou utekl, aby na něj náhodou ještě nějaká pruhovaná mrcha nezbyla.
Je to to výjimečné období v roce, kdy se nejčastější otázka na mého manžela modifikuje na zeleninu.
„Ahoj, jak se Ali“
Není jednoduché žít po boku člověka s chronickým onemocněním. Každý den se o něj strachujete. Nevíte, co bude, s čím se vzbudí, jaký bude jeho den. A to nejhorší? Neumíte mu s jeho trápením pomoci. Můžete pohladit, podpořit slovem, donést léky nebo kus žvance, pověsit prádlo, vyvenčit psa nebo vyklidit myčku. Ale při tom všem náhradním plnění jste stále úplně bezmocní a na to zásadní se můžete jen dívat.
Ač je pro nemocnou osobu veškerá opora partnera nedocenitelná on sám často svou pomoc bagatelizuje a cítí se provinile, že toho neumí pro druhého udělat více.
„Tak jak je na tom Ali?“ je ve skutečnosti nejčastější otázka, kterou manžel dostává na úvod setkání. Od rodiny, kamarádů, kamarádů kamarádů, v bance nebo třeba od paní učitelky ve škole. Výjimkou je snad jen revizor pražského metra a divný pán na parkovišti s kasičkou na peníze do sbírky pro nevidomé děti.
Manžel však není „Ali“, není moje nemoc.
Přes to velké břímě, které spolu se mnou nese, má svou vlastní část života, své koníčky, práci, kamarády, sny. Čte spoustu divných knížek a pak o nich píše do nejmenovaného časopisu, vede klub deskových her, jezdí na elfí tábory nebo s trochou toho měkčeného násilí seseká pár skřetů. Člověk se mu nemůže divit, že si občas přeje být jednoduše jen sám za sebe.
A ne za tu druhořadou nezajímavou cuketu.
Žena ve stínu
o slunci
„Kudy chceš jít?“ ptá se mě manžel, když se vracíme pěšky domů z města.
„Asi přes sídliště,“ odpovím mu po chvíli váhání, ač mi tahle otázka šrotovala v hlavě mnohem dříve, než jí vyslovil nahlas.
„To je skoro dvakrát delší cesta, než po hlavní …,“ konstatuje trošku přepadle skutečnost, že nám to místo sedmi minut bude trvat třináct.
„Jo, já vim,“ odpovídám a po sto padesáté si promítám, jak hodně vede která z tras po přímém slunci.
„Ale přes sídliště můžeme jít skoro celou cestu ve stínu,“ řeknu pro upřesnění.
„To máš asi pravdu. Tak dem přes sídliště,“ vezme to manžel jako fakt a vyrazíme směrem k domovu.
Promýšlet si během letního období cestu na základě toho, která je část dne, kde se nachází stín a kde naopak bude pražit slunce, už mi ani nepřipadá divné. Není však vyloučené, že „zdravý“ člověk při své cestě z bodu A do bodu B tuto eventualitu vůbec nezohledňuje.
Výzkumy potvrdily, že může trvat pouhých 5 až 10 minut pobytu na slunci, aby se projevila bolest hlavy nebo záchvat migrény u lidí, kteří jsou na tento trigr citliví.
Šest měsíců v roce si všechny aktivity mimo domov snažím naplánovat na osmou ráno nebo šestou večerní. Nechci totiž riskovat, že budu muset jít ven v poledne při 23 °C. Nebo nedej bože ještě ve větším teple. Klidně by se totiž mohlo stát, že pokud nenaleznu variantu cesty vedoucí stínem, raději nikam nejdu.
Doslova božím trestem pro mě byla dvě léta s neschopenkou a vycházky povolené pouze přes to největší parno. Od 10 do 18 hodin. K domácímu vězení už mi chyběla pouze krabička s červenou diodou připevněná na kotníku, která by hlídala, že nepřekročím práh domu. Ve skutečnosti však nebyla vůbec potřeba.
Slunce? Ne, raději zimu.
„Ty seš koukám taky fototyp,“ říká mi manžel, když přijdu domů po dvaceti minutách na zahradě rudá jako vařený humr. V osm ráno.
Blond vlasy, zelenomodré oči a světlá pleť Pipi Punčochaté neschopná téměř žádného opálení.
„Jojo, můj rodokmen se dá vystopovat až do období třicetileté války,“ reaguji s pomrknutím na pobyt švédských vojsk v 17. století.
„Příště než pujdeš věšet prádlo, tak se raději namaž padesátkou,“ směje se mi manžel do mého chyceného obličeje.
„Příště pujdeš věšet prádlo ty,“ zchladím ho bryskní odpovědí a jdu si přetřít obličej Panthenolem, ať alespoň zmírním následky téhle neuvážené situace.
Slunce jednoduše nevyhledávám. Nikdy jsem nebyla ten typ, co si lehne v létě na deku a s drinkem v ruce roštuje své olejem namazané tělo ze všech stran. Přestože někde v koutku duše si opečovávám romantickou představu procházky v plavkách pod palmami při západu slunce, reálně si jí představit nedokážu. Spíš romantickou procházku v zimní bundě po pláži s kusy ledu a hejny tučňáků. Kéž by jednou dopadla alespoň ta.
Mezitím se budu k nevoli ostatních „modlit“ za deštivé léto a těšit se, až zase přijde zima.
Užitečná
o sebehodnotě
„Mám pocit, že jsem dnešek jen celý proválela na gauči,“ říkám manželovi, když večer koukáme na Titanic. Jako předkrm jsem si v průběhu dne dala několik dílů Tiger Kinga, Policie Modrava a jednoho Vinetoua. Ať to zahálení nemám jednotvárný.
„Vždyť jsi sama sestavila skoro celou zahradní houpačku a vyprala, usušila a poskládala tři pračky prádla,“ odvětí mi s výrazem značného nepochopení.
„To jo, no. A ještě jsem vlastně tři hodiny pracovala do práce a zalila zahradu,“ zamyslím se a manžel jen kroutí hlavou.
„Teď si naopak připadám já, jakobych celý den proflákal,“ zabručí nevrle pod vousy a raději si jde udělat večeři.
Kde se to bere, ten pocit, že dělám málo?
Když je mi blbě, tak je mi prostě blbě. Ale den, který bych charakterizovala jako „dobrý“, je pro mě v tomto ohledu nekončící zkouškou. Hledání rovnováhy mezi optimálním využitím času a snahou to nepřepálit je totiž těžší, než se zdá. Do toho nechtěného „blbě“ se to totiž umí překlopit eins zwei.
Málokdy však večer usínám s pocitem, že jsem to zvládla a svůj čas rozumně využila. Buď mi přijde, že jsem se až příliš moc válela, anebo že jsem to s tou prací přehnala. Mezi těmito protipóly by se však horko těžko protáhla zubní nit, jak blízko u sebe stojí.
Primární skupina pocitů vychází jednoznačně ze života v rodném domě. Od rodičů jsem byla zvyklá, že se dělá, dokud je co dělat. Ale (jak moudří vědí) na baráku je vždycky co dělat. Takže si mé mladší já odneslo do života poznatek, že normální je prostě pořád něco dělat. Protože „dělání, dělání, všechny smutky zahání“.
Navazující skupina pocitů vychází z mé neutuchající touhy být užitečná. A jako v předešlém bodě, i tento pocit vychází z dětství. A ano, opět to souvisí s rodinou a s výchovou. Což už nějakou dobu vím, ale stále se s tím učím pracovat. Bez výčitek a bez lítosti. Rodiče mě totiž vychovali se svým nejlepším vědomím. Je na mě si v dospělosti zpracovat, že mi v té jejich formě výchovy něco scházelo.
Laťky
S přibývajícím věkem se moje osobní laťka potřeby užitečnosti naštěstí snížila z úrovně pro skoky o tyči na laťku, která jde překročit v žabkách. V současné době už jsem pouze dobrovolnicí organizace Migrena-help, členkou městské Komise pro životní prostředí a členkou ZO ČSOP Podorlicko Česká Třebová. Poslední roky je však moje činnost pro tyto instituce značně limitována aktuálním zdravotním stavem.
Úplně utnout to však neumím. A asi to ani není potřeba. Občanskou zodpovědnost vnímám jako velice důležitou součást života každého člověka, bez ohledu na postavení, vzdělání nebo zdravotní stav. Jsem přesvědčena, že v naší společnosti je opravdu téměř každý schopen přispět více, než bezduchými komentáři na sociálních sítích. I kdyby to mělo být jen posláním peněz na dobrou věc nebo sebráním bobku po vlastním psovi.
Jelikož však občanské aktivity nejsem schopná vykonávat v takovém rozsahu, jako by mi bylo blízké a přirozené, kompenzuji si potřebu užitečnosti jinde. Bohužel pro mě a mé okolí se snažím být užitečná alespoň doma. Protože tam prostě dřepim nejvíc. Stále však doplácím na to, že neznám míru. Většinu času mám dost silný pocit, že toho nedělám dost. A následně si kladu vyšší cíle, než mohu reálně splnit.
„Momentálně se chystám natřít nářaďový domek, zrenovovat dřevěná lehátka, poskládat kovové regály do sklepa, vysířit a vymalovat sklep a vytapetovat horní pokoj.“
Co na to říct?
„Jsem užitečná, tedy jsem,“ uzavřela mou obšírnou sebeanalýzu terapeutka.
„Ano. Jsem.“
Na houby
o létě
„Sejrááá. Pojď s náma na houby,“ volala mi v sobotu ráno sestřenice.
„Jako, je mi dobře, ale teď?“ ptám se zachumlaná pod peřinou a hlavou mi běží včerejší neobezřetná vycházka do města, která mě stála večer ve společnosti migrény.
Že je venku zataženo totiž ještě nutně neznamená, že tam není úplně odporně.
„Za půl hoďky sem u tebe“ stanoví mi časový rámec na vykopání se z postele.
„Dobře,“ odsouhlasím výlet do lesa a dalších pět minut přemýšlím, jak se mi tohle sakra stalo.
Houbaření mi ale zní tak strašně povědomě a blízce. Pohodová a nenáročná aktivita, kterou bez problémů můžu provozovat celé léto. Jako třeba opekání špekáčků, koupání v rybníku a pečení koláče s vlastnoručně natrhanými borůvkami. Jenže ve skutečnosti se jen upínám na vzpomínky na dobu dávno minulou. Na prázdniny na chatě u babičky, kdy chození na houby bylo stejně neodmyslitelnou činností, jako koukání na Vinnetoua, vaření na kamnech a večerní posezení s kytarou u táboráku.
Reálně jsem nehoubařila celou věčnost. Ani jsem nešla do lesa s konvičkou na borůvky nebo s vozejčkem na dříví, nekoupala se s kačenama v rybníku ani nevařila oběd na kamnech. Protože je to celé posledních pár let tak trochu na houby.
Když je to na …
Chatu po babičce už roky obývá jiná rodina a já jsem štípání dříví k táboráku vyměnila za ježdění se sekačkou po zahradě a večerní zalévání kanadských borůvek. Zvládám jen činnosti, které mám přímo pod nosem. A jít do lesa na borůvky, vykoupat se v rybníku nebo vyrazit na houby zní jako aktivity, které vyžadují nějakou úroveň plánování. A jestli mi jde něco ještě hůř, než činnosti výše uvedené, tak je to právě plánování. Nebo plánování v létě.
Možná by však mohla být cesta k „užití si“ léta právě to odpoutání se od plánů a jejich následného rušení. Zkusit prostě jen být a spontánně se vrhat do věcí, které mi zdravotní stav dovolí.
Pro člověka, který ze srdce miluje „mít plán“ je to velký životní krok.
A nesnadný.
Nemá však cenu lpět na vzorcích, které nefungují. Bez ohledu na to, zda se podle nich člověk dříve řídil a fungovaly. Život je totiž přesný součet náhod. A tyto náhody umí postavit věci na hlavu. V mém případě úplně doslova.
„Co neseš?“ zeptal se mě manžel, když jsem se vrátila domu s rozzářenýma očima.
„Nic. Houbu jsem nenašla žádnou a borůvku jednu. A tu sem rovnou snědla,“ zubim se, ale po typicky fialovém úsměvu není ani památky. Jak by taky po jedné borůvce mohlo.
„Tak to byl pěkně na houby na houby vejlet,“ zašklebí se na mě.
„Bylo to super,“ odvětím se širokým úsměvem a rovnou hodím mokrého psa do vany.
Ke štěstí mi totiž stačí, když to není na ho*no.
Šary Vary
o MFFKV
Někdo se celý rok těší na dovolenou na Mácháči, někdo na Vánoce a my s manželem na Karlovarský filmový festival.
Od roku 2009 jsem nevynechala ani jeden ročník MFFKV a hrdě sama sebe označuji jako „seniorního baťůžkáře“. Dva ročníky jsem zvládla s ortézou na noze, jeden na invalidním vozíku s nechodící sádrou a jeden s žádostí o ruku. Nějaká bolavá hlava (nebo bříško) mě rozhodně zastavit nemůže.
Minimálně mě nemůže zastavit v tom, tam jet. Co se bude dít dál, už je vůle boží. Nebo tak něco.
Festival trvá devět dní a termín si blokujeme v kalendáři rok dopředu. Za těch devět dní se toho dá stihnout opravdu hodně a v zásadě záleží jen na tom, za jakým účelem do Varů jezdíte. Ač se totiž může z některých nejmenovaných médií zdát, že hlavním smyslem festivalu jsou párty s prsaticema, stále sem většina akreditovaných účastníků jezdí hlavně kvůli filmům.
Dávno však odzvonilo ročníkům, kdy jsme chodili na pět filmů denně a nocovali na karimatce ve školní třídě s dalšími 23 baťůžkáři. V našem věku už si to člověk musí udělat hezký. Takže žádné spaní ve frontě u pokladen, ale pěkně rezervace lístků přes aplikaci. Žádné studené bagety ve frontě, ale pěkně oběd a večeře v klidu a pohodě s kamarády. A u stolu s příborem. Žádné filmy do dvou do rána a pak první v devět. Ale pěkně alespoň 12 hodin na klidný spánek a pohodovou snídani. Žádné tři filmy povinně na lístky a pak ještě minimálně další dva vystát (protože bez toho jsme to tu promarnili). Ale pěkně maximálně tři filmy za den, s dostatečným rozestupem na vstřebání dojmů.
Jeden by si řekl „nádhera“.
Ale je v tom samozřejmě háček. Migréna si totiž nebere přes festival dovolenou. Spíš naopak.
Nevzdám to!
Jako naprosto zásadní faktor pro míru „užití si“ MFFKV má v mém případě vliv počasí. Kdo by to byl čekal. Většinou totiž bývá vedro jako prase. Všichni jsou sice spokojený jako grilovaná selata, promenádují se ve stylových kloboucích po kolonádě, s lahví bublin leží v parku před Thermalem a libují si tu nádhernou festivalovou pohodu. Jen já ležím skoro celou dobu na bytě s namočeným kapesníkem na hlavě a za celý festival vidím průměrně 4 (slovy čtyři!) filmy.
Až na ten vzácný rok, kdy celou dobu lilo. Hnusně bylo, že by psa nevyhnal. Venku asi osm stupňů. Všichni smutný, že se nedá slunit s drinkem před Thermalem, ukazovat opálený nohy a dělat si cool fotky na Instáč. Jen já spokojená jako ta želva navštívila 14 filmů. Za celý festival se sice jedná o číslo značně podprůměrné, ale na mé poměry z posledních let lze tento výsledek považovat za fenomenální úspěch.
Není těžké si spočítat, na kolik filmů jsme zvládli jít za festival za našich mladých let, na kolik filmů se dá teoreticky jít a v jakém nepoměru k tomu je moje současná přítomnost v promítacím sále. Počítat po festivalu, kolik mě stálo jedno promítání vzhledem k ceně akreditace, jsem si zakázala už před spoustou let. Cena jednoho lístku by totiž dosahovala ceny Labutího jezera v Národním divadle.
Ve skutečnosti to však není důležité. Důležité totiž je to nevzdat. Někdy zvládnu dva filmy za den s prstem v nose. A ještě si zajdu na tu hnusnou vodu na kolonádu. Jindy hold nezvládnu jít tři dny po sobě ani do koupelny, natož do kina.
Ale za rok tam stejně budu zas.
Zítra ráno vstanu
o tom, jak je občas těžké dělat úplně obyčejné věci
Článek je možné si poslechnout také v audioverzi.
„Zítra ráno vstanu a poklidím to tady,“ říkala jsem si večer před spaním, když jsem při procházení přes kuchyň zpozorovala značně neutěšený stav linky. Několik dní se vršící změť špinavého nádobí již začínala být viditelná z vesmíru jako velká čínská zeď.
Ta mrcha migréna se rozhodla poctít mě svou přítomností už třetí den v řadě, což je příliš dlouhá doba i pro zvanou návštěvu. Mým vrcholným výkonem se během této doby stalo odnesení použitých talířů a misek z postele ke dřezu. Za překonání vzdálenosti mezi ložnicí a kuchyní očekávám každým dnem duručení diplomu a medaile od mezinárodní olympijské federace.
„Zítra už to bude určitě lepší,“ omílám po stopadesáté sama sobě a přidávám oblíbenou mantru „jsem zdravá a je mi dobře“. Někde jsem četla, že to prý pomáhá.
Už jsem se naštěstí celkem naučila nedrásat stavem domácnosti, který občas zásadně vybočuje z mého zajetého standardu. Ostentativně ignoruji svůdné pomrkávání nepořádku po mé perfekcionistické dušičce, protože vím, že tam na mě počká. Když však začne zet prázdnotou šuplík s talíři, příbory i spodním prádlem, je situace kritická. A ne všechno jde vyřešit stylem „zepředu, zezadu, potom naruby a pak naruby zezadu“.
Takže dnes jsem vstávala s přesvědčením, že se s tím už nějak popasuju.
Nebudu lhát. Nepopasovala.
K snídani jsem si sice zvládla „udělat“ müsli s mlékem. Ale protože došly čisté misky, uvařila jsem si tu mňamku do hrnku. A protože už došly i lžíce, opláchla jsem si tu od včerejší snídaně. Vypadala nejčistěji a když jí po každém jídle dobře oblíznu, vydrží mi celý den. Stejně kvůli neustávajícímu pocitu nevolnosti jím minimálně a téměř výhradně stravu kašovité konzistence.
Za normálních okolností si péči o domácnost dělíme na půl s manželem. Když mám navíc podobnou déletrvající epizodu, není pro něj problém si dočasně naložit všechny domácí práce na svá bedra. Tentokrát se to však sešlo tak nešikovně, že není jak na potvoru celý týden doma a tím pádem to můžu přehodit maximálně na psa. Milá pudlice ale veškeré prosby o pomoc neskrývaně ignoruje. Jen upřeně zírá, chce drbat bříško, ale nandat smradlavé nádobí do myčky si prý můžu sama.
Kdyby mi bylo lépe, asi by mě to v tuhle chvíli začalo (a mělo) trápit. Migréna je ale doslova kouzelná. Jak mávnutím čarodějné hůlky s jádrem z žíně jednorožce způsobí, že mi vše připadá naprosto povrchní a nepodstatné.
Uvidíme, co bude, až zítra ráno vstanu.
Molekula
o gepantech
„Takže, jak to tam píšou?“ ptám se manžela a držím v ruce podivnou papírovou „obálku“ ukrývající dvě dávky léku.
„Před otevřením si osušte ruce,“ přečte z příbalového letáku o velikosti mapy pražského metra a zvedne na mě oči.
„A co mám dělat, když je mám suchý?“
„Namočit do čokolády a olízat,“ odvětí sarkasticky a nadzvedne mlsně levé obočí.
„Odtrhněte foliový kryt jednoho blistru a jemně vyjměte perorální lyofilizát. Neprotlačujte perorální lyofilizát fólií,“ dočte a zase se na mě podívá.
„Proč prostě nemůžou napsat vyjměte tabletu? Co to jako má bejt ten perorální lyofilizát?“ začnu se vztekat a hledám na blistru onu část k odtrhnutí.
„Ihned po otevření blistru vyjměte PERORÁLNÍ LYOFILIZÁT,“ uchechtne se, „a umístěte ho pod jazyk nebo na jazyk, kde se rozpustí. Není k tomu potřeba žádný nápoj ani voda.“
„Žádný nápoj ani voda? Voda jako není nápoj? To je asi tak dobrej pokyn, jako když jsme měli v interní směrnici na úřadě napsáno „zákaz požívání alkoholu, včetně piva“.“ Chvíli se zamyslím, pak vyloupnu PERORÁLNÍ LYOFILIZÁT z blistru a dám si ho do pusy.
Co je to ten gepanter?
Dnes je zase ten den. Za posledních pět let už asi osmý. S velkou nadějí začínám brát nový lék na migrénu.
Stačilo jen počkat čtvrt roku, podat žádost na pojišťovnu a vydržet 14 migrenických záchvatů v každém z uplynulých dvou měsíců.
Z lékárny FN Motol jsem si před několika týdny odvezla dvě nehezké igelitky, které ukrývaly 23 krabiček v hodnotě skoro 30 tisíc. Zásoba léku na dva měsíce. Proč každá krabička obsahuje pouze dvě tablety (respektive dva perorální lyofilizáty), když se v profylaktické léčbě bere jedna „mentolka“ každé dva dny, je celkem významná filozofická otázka. Svou velikostí by totiž spolehlivě pojala i 20 blistrů a ještě by zbylo místo na roli antistresové praskací fólie. Paradoxně banální odpověď lze pravděpodobně nalézt za skutečností, že původně byl medikament určen pouze k léčbě akutní bolesti hlavy, při které se počítá se značně odlišnou spotřebou.
Gepanty jsou nově zaváděnou skupinou léčiv, která jde trochu jinou cestou, než biologická léčba monoklonálními protilátkami. Stránky farmaceutického giganta ambiciózně tvrdí „úleva od bolesti a návrat k normálnímu fungování po 60 min od podání dávky.“ Což zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Můj cíl je však mnohem ambicióznější, než jen potlačení akutního záchvatu migrény. Pevně věřím ve statisticky významný pokles četnosti záchvatů, který mě dostane pod 7 záchvatů do měsíce (tedy maximálně dva do týdne). Tady je někdo životní optimista.
Gepanty jsou malé molekuly, které inhibují receptor pro CGRP (neurotransmiter, který signalizuje bolest) spadající do klíčové dráhy v patofyziologii migrény. Koncentrace CGRP se zvyšují během záchvatu a obecně jsou u osob trpících na migrény vyšší než v běžné populaci.
https://www.tribune.cz/archiv/gepanty-nova-nadeje-pro-migreniky/„Tak jaký to je?“ ptá se mě po chvíli manžel, když vidí můj nenadšený výraz.
„Větrový.“
